Lakování patří k nejběžnějším způsobům zušlechťování. Přestože zlepšuje bariérové vlastnosti produktu i jeho mechanickou odolnost (omak, otěr), je tento způsob zušlechťování nejvíce vnímám jako vizuální záležitost. Lakovat lze matově či v lesku, totálně i parciálně. V současnosti jsou často žádány efektové způsoby lakování. V takovémto případě lze lakem vytvořit nejen metalický či perleťový vzhled, ale i efekty jako je drip-off (zvrásnění povrchu) či pomerančová kůra.

Lakem lze zapůsobit nejen na zrak, ale i na další smysly zákazníka. Dárkem pro čtenáře mnohých módních časopisů bývaly donedávna hlavně testery reálných výrobků. Dnes jsou často nahrazovány vonnými laky přímo na obraze. Totéž ostatně využívají i někteří výrobci etiket, pohlednic a dalších produktů. Povrchová úprava lakováním prostě zvyšuje přidanou hodnotu výrobku, ať už jde o obal či polygrafickou produkci.

Nejen vizuální efekt, ale i technické využití
Vedle snahy o dosažení co nejvýraznějšího vizuálního vjemu lze lakování využít i při spojování dvou různých materiálů. Tohoto způsobu se využívá hlavně při výrobě klasického blister packu (plastový trojrozměrný blister s lepenkovou podložkou). V tomto případě se po obvodu lepenky nanese termoplastický lak, který umožňuje kvalitní spojení lepenky s plastem.
Další technické využití laku představuje používání protiskluzových laků, které při zpracování materiálu významně ovlivňují třecí poměry substrátu vzhledem k pohybu na stroji. Z důvodu eliminace možnosti pronikání mastnoty, tuků apod. se používají speciální typy laků, které odpuzují mastné látky.
Laků se využívá i tam, kde je zapotřebí zvýšení voděodolnosti materiálu. Při horizontálním balení flexibilních obalů (tabulkové čokolády, müsli tyčinky atd.) se ke spojování opět využívají laky.
Ale jak již bylo řečeno, zákazník-laik v obalové technice laky vnímá nejčastěji s vytvářením nové estetické hodnoty produktu, soustřeďme se tedy především na tento typ lakování. Lakovat lze přímo na tiskovém stroji (inline) nebo mimo vlastní tisk (offline).
Nanášení laku offline na samostatných lakovacích strojích je v současnosti spíše na ústupu i přesto, že nabízí svým uživatelům některé výhody. Mezi hlavní přednosti patří vysoká produktivita při současné nezávislosti na vlastním tiskovém procesu. V offline systémech lze nanášet poměrně velké vrstvy laku (4 – 15 g/m²) za mokra, se zasycháním se však toto množství snižuje. Naopak u offline strojů je značně omezená možnost parciálního lakování (zejména v oblasti archového ofsetu). A opravdu podstatnou nevýhodou je prodleva mezi úplným zaschnutím barev a vlastním lakováním, která může trvat až několik hodin.
Systémy pro inline lakování nabízejí všichni významnější výrobci tiskových strojů. Lakovací agregáty jsou pak většinou vyvinuty a vyrobeny speciálními firmami zabývajícími se touto problematikou.
Lakovací agregát tvoří soustava válců, zásobník laku, čerpadlo, přívod, zpětné vedení a zásobník (vana) s lakem. Z hlediska přenosu i nanášení laku disponují různé typy strojů různými možnostmi. Vrstvu a tím i výsledný vjem ovlivňuje způsob, jakým je lakování prováděno. Bezkonkurenčně největší možnosti z hlediska tloušťky nánosu přinášejí sítotiskové technologie. Oproti klasickému ofsetovému lakování může být nanášená vrstva UV sítotiskového laku až 10x silnější, a lesk tedy mnohem brilantnější.

Rastrové válce nejsou jen záležitostí pro flexotisk
Při lakování na flexotiskových strojích je nutný správný výběr aniloxových válců z hlediska jejich parametrů. Charakteristika těchto válců je dána především lineaturou jamek (čím je vyšší, tím je menší objem přeneseného laku na materiál, ale naopak zvláště u parciálního lakování lze reprodukovat i jemnější rastry), hloubkou (μm) a tvarem jamek. V neposlední řadě výběr vhodné charakteristiky válce ovlivňuje množství přeneseného laku (cm3/m2 – pozor: na rozdíl od možnosti nabrání množství laku do jamky a přenosu na materiál se jedná o rozdílné hodnoty).
U moderních strojů se rastrové válce při lakování vyskytují i u ofsetu. Konstrukce těchto soustav pro lakování na ofsetové jednotce za poměrně krátkou dobu prodělala bouřlivý vývoj od dvouválcových systémů (brodící válec – aniloxový válec) k dnes upřednostňovaným systémům s komorovou raklí. Výhodou posledně jmenovaného systému je lepší regulace množství laku, ekonomičnost řešení a především nezasychání laku (zvláště perleťového, iriodiniového apod.) na válci. Při lakování disperzními laky na takto konstruované ofsetové jednotce dochází u klasického aniloxového válce k přenosu pouhé třetiny objemu laku z jamky na lakovaný substrát.
Novinkou v rastrových válcích pro ofset jsou tzv. haschurové válce, které jsou ryté spirálově a umožňují přenos až 40 % objemu obsahu jamky. Tyto válce u svých nových strojů používá i firma Heidelberg.

Lakuje Heidelberg, KBA i Man Roland
S inline lakováním se můžeme setkat u všech typů moderních tiskových strojů. U nových strojů Speedmaster (Heidelberg) s lakovací jednotkou dochází k výraznému zvýšení produktivity tisku. U Speedmaster XL 105 byl před několika lety inovován celý koncept lakování a konstrukce integrovaného lakovacího modulu. Nově je vyřešeno upínání rastrového válce, systém uchycení a vypínání lakovacích desek a ofsetových potahů, vedení archu do lakovacího modulu na vzduchovém polštáři zabraňující jakémukoliv rozmazání potisku. Bezpochyby nejvýznamnějším inovativním prvkem je zařízení MultiLoader, umožňující „skladování“ až čtyř aniloxových válců s rozdílnou lineaturou přímo v lakovacím modulu a jejich velice jednoduché a rychlé přemísťování do pracovní polohy. Ovládání nastavování všech tlaků a registrů v lakovacím modulu je dálkové. Nastavován je úhlopříčný, boční i obvodový registr a tlak mezi rastrovým a formovým válcem a formovým a tlakovým válcem. Aniloxový válec a systém komorové rakle, který je standardem lakovacích modulů těchto tiskových strojů, pracují automaticky.
Atraktivní poměr ceny k výkonu a dobrou kvalitu tisku ve formátu 52 x 74 cm nabízí v podobě stroje KBA PERFORMA 74 společnost KBA Grafitec. Lakovací věž opatřená komorovým systémem s aniloxovým válcem zvyšuje produkční možnosti stroje. Můžete mít plně vytištěný a nalakovaný arch na jeden průchod strojem. Lakovací válec umožňuje registrační posuvy, takže jak celoplošné, tak i parciální lakování je možné. Mytí je automatické. Sušení je umístěno v prodlouženém vykladači.
S dalšími inovacemi v lakování přichází i společnost Man Roland. Jednou z nich je i Inline Coater Smart pro alternativní lakování. Koncem minulého roku společnost pro své české zákazníky prezentovala zvláštn
í edici pětibarvového stroje ROLAND 700 HiPrint s inline lakovací jednotkou InlineCoater Smart (ICS). Lakovací agregáty při využití ICS jsou zde umístěny na závěsných ramenech nad poslední věží před obracecím zařízením a nad poslední tiskovou jednotkou stroje. Při oboustranném lakování se po otevření krytu tiskové věže odstaví barevník a vlhčení. Následně sjede lakovací agregát dolů a přistaví se k ofsetovému válci tiskové jednotky. Při používání ICS se nemusí demontovat mycí ani jiné zařízení. Alternativní lakovací jednotky zajišťují lakování s použitím rastrového válce a komorové rakle. Za lakovacím agregátem na poslední tiskové jednotce před obracecím zařízením je umístěno horkovzdušné sušení. Za poslední tiskovou jednotkou následuje horkovzdušné zasušení laku, které je umístěné v krátkém vykladači.

UV laky „vytlačují“ laky disperzní
Disperzní laky mají z estetického hlediska oproti UV lakům značný handicap v lesku. Výrobci UV laků uvádějí, že při nánosu 5 g/m2 dosahují jejich laky až o třetinu vyššího lesku. Lesk není ovlivněn ani tak vrstvou nánosu jako spíše složením laku. Nižší lesk u disperzních laků je zapříčiněn vysokým podílem rozpouštědla, tedy vody, v poměru k pevným polymerním částicím, které jsou ve vodě rozpuštěny. Při sušení dojde k odpaření 50 až 65 % vody. Tato výrazná část, která se sušením odpaří, způsobuje na povrchu nerovnosti, které vedou ke snížení lesku. Disperzní laky se často používají po tisku konvenčními barvami jako primery před UV lakováním. Často jsou používány i jako laky protismykové, kalandrové či při výrobě blister pack obalů.
Vedle vysokého lesku je nespornou výhodou UV laků i možnost nanesení mnohem větší vrstvy, a to díky jejich složení a mechanismu „zasychání“. UV laky jsou tvořeny estery akrylových kyselin, fotoiniciátory, stabilizátory a dalšími speciálními přísadami. Speciální přísady mohou být látky, které upravují povrchové napětí, kluznost, odpěnění či rovnoměrné rozlévání vrstvy laku apod. Viskozitu laku ovlivňuje vzájemný poměr monomerů (viskozitu snižují) a oligomerů (viskozitu zvyšují). Vytvrzování laku je řízeno fotoiniciátory, tedy látkami, které se rozpadají vlivem absorpce UV záření na volné radikály. Tyto radikály reagují s monomery a oligomery, dochází k procesu vytváření příčných vazeb, tedy k zesíťování a tím k vytvrzení laku. Tyto reakce probíhají pod UV lampu velmi rychle. U dnešních UV laků proces prvotního vytvrzování trvá asi 0,2 sekundy. Po této době lak sice na omak působí jako „zaschlý“, ve skutečnosti však proces síťování ve struktuře laku není ještě zcela dokončen. Vlastní reakce trvá ještě další hodiny.

Další varianty v lakování
Skutečně velmi omezeně se ještě dnes lze setkat s tiskovými (dříve nazývanými ofsetovými) laky. Název tiskový lak vychází ze složení laku, který má až na barevný pigment (který na rozdíl od barvy v laku pochopitelně není) obdobné složení jako olejová tisková barva. Tiskové laky se proto nanášejí pomocí běžné tiskové technologie, při níž se používá standardní barevník. Jediným rozdílem v porovnání s nanášením tiskové barvy je nastavení nižšího přítlaku. Dvousložkové ředidlové laky se v hlubotisku a flexotisku využívají jako primerové či naopak dokončovací laky. V případě dolakování se používají dvousložkové ředidlové laky s poměrem filmotvorných a vytvrzovacích složek přibližně 10 : 4. Pokud je lak využíván jako primer, před nanášením nitrocelulózových je tento poměr obvykle 10 : 1. Technologicky novou generaci laků představují EB (elektron beam) laky. Metodou EB, která spočívá ve vysoušení tekutých substancí pomocí elektronových paprsků, lze sušit nejen laky, ale i ostatní nátěrové hmoty, adheziva či barvy. Její výhodou je, že se hodí prakticky při zušlechťování jakýchkoli materiálů. EB metoda patří k velmi šetrným k životnímu prostředí. Ani její aplikace není nijak složitá, ale pravdou zůstává, že počáteční proud paprsků má nižší spolehlivost, tedy u některých typů zařízení vznikají zbytečné prostoje. S EB technologiemi se dnes setkáváme zvláště při lakování obalů, které přicházejí do přímého styku s potravinami. Fotoiniciátory v UV lacích mohou někdy migrovat a způsobovat charakteristický zápach, který může potravina částečně absorbovat. EB technologie žádnými aromatickými aminy nedisponují, proto je jejich použití u obalů na potraviny často vhodnější. Mezi výrobce EB laků patří velké společnosti vyrábějící i ostatní typy laků, jako jsou např. Sun Chemical či Wikof Coatings.

Jana Žižková