Přechod k papírovým obalům, nové povrchové úpravy i důraz na recyklaci mění požadavky na průmyslové lepení. Martin Kaše, jednatel společnosti Kaletech, v rozhovoru vysvětluje, proč dnes v obalářství nestačí sledovat jen cenu lepidla, ale je nutné hodnotit celý proces i jeho stabilitu.
Jak se v poslední době mění poptávka po lepicích technologiích v obalářství?
Začal bych udržitelností, protože ta má podle mě přesah do celého segmentu balení. Když se o ní bavíme, vnímám ji jako téma postavené na čtyřech základních pilířích – ekologii, ekonomice, politice a kultuře. Vnímám to, jak lidé přemýšlejí a chovají se. A právě myšlení lidí považuji za základní parametr.
Co tím myslíte konkrétně?
Žijeme ve spotřební společnosti, kde lidé často nakupují i podle toho, jak vypadá obal. Někdy mám dokonce pocit, že obal má větší hodnotu než samotný výrobek uvnitř. Pokud si někdo koupí hezky vypadající, ale neekologický obal, rozhodně přitom nemyslí na sedmou generacidopředu.
Jak do toho vstupují regulace?
Dalším pilířem je politika. Ta do tématu vstupuje přes regulaci, zákony a ekonomické zájmy. Často mám pocit, že řada opatření je postavená spíše restriktivně než motivačně. Přitom kdyby měla být změna směrem k udržitelnosti opravdu dlouhodobě funkční, potřebovala by podle mě více motivace a méně sankční logiky.
A co dnes v praxi rozhoduje při výběru technologie nebo lepidla?
Automatizované lepení kartonových obalů pro společnost Fatra. Pro zvetšení vždy klikejte do snímku.
Je tady ekonomika. V praxi jsou zákazníci, kteří opravdu přemýšlejí v širších souvislostech a jsou schopni koupit i dražší lepidlo nebo technologii, protože chápou, že jim to ve výsledku sníží spotřebu, náklady na údržbu a další provozní výdaje. Umějí se dívat na TCO, tedy celkové náklady provozu, nejen na cenu na nabídky. Jenže stále je hodně firem, kde o nákupu nerozhoduje odborník, ale nákupčí, který sleduje především pořizovací cenu, tedy poslední číslo v tabulce nabídky. A to platí jak u technologií, tak u lepidel.
Najdou se už i firmy, které uvažují jinak?
Abych nebyl jen kritický, jsou i firmy, které chtějí rozumět tomu, proč něco stojí víc, co si za tu cenu kupují, jakou dostanou kvalitu, servis, reakční dobu nebo dostupnost náhradních dílů. Ty už přemýšlejí mnohem komplexněji.
Tlak na cenu je pořád velmi silný, ale vedle něj sílí tlak na stabilitu výroby, nižší zmetkovitost, méně reklamací a postupně i na ekologičtější řešení. V praxi je však zatím cena stále nejsilnějším rozhodovacím faktorem.
Jak se do lepení promítají změny obalových materiálů, třeba přechod k papíru nebo používání bariérových vrstev?
Přechod k papírovým obalům je pro lepení obecně dobrá zpráva, protože papír se lepí lépe než plasty. Jenže dnešní „papír“ často není jen papír. Bývá doplněný laky, bariérovými vrstvami nebo dalšími povrchovými úpravami, a právě ty přilnavost komplikují. Takové materiály se lepí hůř a celé slepení bývá náročnější i dražší. Technologicky je to zvládnutelné, ale roste náročnost procesu i náklady. Nejen v obalářství je podle mě důležité držet se řešení, která dávají ekonomický i ekologický smysl.
Podle čeho se dnes v praxi volí typ lepidla?
Easypack – linka pro automatické uzavírání obalů pomocí tavného lepidla.
Základní podmínka je jednoduchá: spoj musí spolehlivě fungovat. Vedle toho ale rozhoduje rychlost linky, typ materiálu, energetická náročnost i požadavky na recyklaci. Tavná lepidla mají výhodu v rychlosti a téměř okamžité fixaci. Disperzní lepidla se často používají při výrobě kartonových polotovarů, ale potřebují čas, aby se voda odpařila nebo vsákla, takže jsou citlivější na povrchové úpravy i podmínky ve výrobě. Reaktivní polyuretanová lepidla, zkráceně PUR, se v obalářství používají spíš okrajově, navíc jsou výrazně technologicky i provozně náročnější. Vývoj dnes směřuje k lepidlům, která jsou lépe slučitelná s recyklací nebo je lze aplikovat při nižších teplotách, což snižuje spotřebu energie i opotřebení zařízení.
Kde zákazníci nejčastěji podceňují celkové náklady lepení?
Nejčastěji v tom, že sledují cenu materiálu, ale nevidí všechno okolo. Do celkových nákladů provozu patří prostoje, čištění, zmetkovitost, reklamace, servis, spotřeba energie, výměny dílů i školení obsluhy. A právě tam bývá skutečný rozdíl mezi levným a dražším řešením. Když se zákazníkovi podaří ukázat tato čísla v souvislostech, návratnost pak vypadá úplně jinak. Taková analýza sice vyžaduje čas a ochotu jít víc do hloubky, ale rozhodně se vyplatí.
Kde zákazníci v provozu typicky podceňují rizika?
Zákazník by měl hlavně myslet na to, že systém musí být nastavený tak, aby nevyráběl zmetky. Jenže čím komplikovanější je způsob lepení, tím sofistikovanější musí být systém a tím větší jsou nároky na kvalitu pravidelné údržbu.
Co to znamená v praxi?
Dnes jsou to chytré technologie, ale bavíme-li se o tavném lepení, pořád jsou totepelně namáhané systémy, a obecně platí, že problémům je lepší předcházet, než je potom hasit. Technicky ta zařízení zvládnou skoro všechno, ale záleží na tom, jak se s nimi zachází.
Máte nějaký typický příklad z provozu?
Přirovnal bych to k manažerskému autu. Když se rozsvítí kontrolka výměny oleje, nikoho nenapadne, že do servisu nepojede. Nikdo nebude riskovat motor. Jenže když se u lepicí technologie objeví hlášení „vyměň filtr“, tak se to často jen odklikne a lepí se dál. A pak se člověk dostane do stavu, kdy už nejde vyměnit jen filtr, ale musí se měnit celý rozvodný blok. A to je samozřejmě úplně jiný náklad. Paradoxní na tom je, že služební auto peníze jen odčerpává. Lepička je výrobní prostředek…
Jakou roli dnes hraje automatizace a monitoring procesu?
Tavná jednotka Robatech Alpha.
Podle mě naprosto zásadní. Automatizace přináší stabilitu procesu, což je obrovská výhoda. Když je dávkování lepidla přesné a opakovatelné, omezuje se vliv lidského faktoru, zpřesňují se výpočty a klesá spotřeba i chybovost. U robotického lepení jsou úspory proti ruční aplikaci opravdu výrazné, a to jak ve spotřebě, tak v kvalitě. Důležitý je také monitoring. Jakmile při stabilním procesu začne růst spotřeba lepidla, je to signál, že se něco děje — třeba že je lepící systém znečištěný, nebo se někde projevuje mechanické opotřebení. Kdo podcení monitoring, ten tyto změny často neodhalí včas.
Co tomu může pomoci předcházet?
Proto nabízíme zákazníkům školení. Děláme školení při předání každého zařízení, a to jak z bezpečnostních důvodů, tak kvůli tomu, aby zařízení fungovalo správně. Umíme školit přímo u zákazníka na jeho zařízeních nebo připravit rozsáhlejší školení u nás, včetně obecnějšího výkladu o průmyslovém lepení. Máme k tomu zázemí i testovací techniku.
Je o taková školení zájem?
Ano, je a všichni absolventi byli doposud velmi spokojeni, řekl bych až překvapeni. Je to podle mě dobrý nástroj, jen musí být na straně zákazníka ochota ho využít.
Může být přesto přínosné, že do oboru vstupují evropská nařízení a regulace?
Určitě je potřeba, aby se téma udržitelnosti posouvalo a aby změny měly impuls. V tomto smyslu je jasné, že určitý tlak zvenčí je potřeba. Jen mám pocit, že dnes to jde spíše restriktivní cestou a méně cestou motivace.
V čem je podle vás problém?
Třídit odpad nebo používat ekologičtější řešení přináší firmám i lidem vícenáklady, případně je to zpomaluje. Přesto to děláme a je to potřeba. Jsem přesvědčen, že věci by velmi prospělo transparentní využití prostředků generovaných systémem likvidace odpadů k posílení uvědomělosti a odpovědnosti.
Jak se to promítá přímo do lepení a obalových provozů?
V našem oboru se to pak projevuje velmi jednoduše: čím ekologičtější řešení, tím bývá často dražší. A od toho se odvíjí hodně dalších rozhodnutí.
Na trhu se objevují i lepidla s obnovitelným podílem nebo lepší slučitelností s recyklací. Je po nich poptávka?
Zatím spíše omezená, protože stále velmi silně rozhoduje cena a starý způsob myšlení. Na druhou stranu je vidět, že situace se postupně mění. U některých firem už je skutečně znát zájem o řešení, která podporují recyklaci a snižují tak ekologickou zátěž. Aby se ale taková řešení prosazovala rychleji, musí být provozovatel uvědomělý a mít k dispozici lépe nastavený systém. Třeba v podobě hmotné zainteresovanosti. Mám pocit, že zatím je cesta k udržitelnosti lemovaná pouze řadou různých hlášení a výkazů, o jejichž smysluplnosti lze namnoze úspěšně pochybovat. Teprve potom se otevírá prostor pro pokročilejší a udržitelnější materiály.
Připravil: Filip Hubička
Foto (3x): Kaletech
Úvodní koláž: SB s využitím fota od Kaletechu
