Věda versus byznys: partneři, nebo protivníci v udržitelnosti?
Kdo je víc mimo realitu – vědci, nebo byznys? Mají pro sebe dostatek pochopení? A proč dnes tolik potřebujeme vzory a šampiony, kteří by šli v udržitelnosti příkladem? Na tahle a další témata debatovali na Czech & Slovak Sustainability Summitu 2023 v rámci úvodní diskuze „Jeden na jednoho“ profesor Tomáš Cajthaml z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Ondřej Beneš, technický ředitel společnosti Veolia Česká republika, za poutavého moderování odborného garanta summitu, profesora Vladimíra Kočího z VŠCHT Praha.
„Udržitelnost je v posledních měsících velmi trendy a řada odborníků v této oblasti to vnímá jako byznysovou příležitost,“ zahájil diskuzi moderátor Vladimír Kočí, jenž se sám věnuje rozvoji ekologicky ohleduplného průmyslu, energetiky a hospodaření.
Vzápětí ovšem upozornil na jedno riziko – jakmile se něco stává součástí byznysu, může to sklouznout k tomu dělat to s vidinou zisku bez ohledu na výsledek. „Jenže v udržitelnosti nám jde o poměrně důležité věci: potřebujeme opravdu vhodným způsobem nastavit náš byznys či průmysl, aby to dlouhodobě fungovalo. A pokud nebudeme spolupracovat s vědeckým poznáním, těžko se nám to bude realizovat v praxi tak, aby to skutečně dávalo smysl. Protože jinak to bude takzvaná ekologie, která jenom stojí víc peněz, ale vlastně k ničemu není,“ vysvětlil, v čem spočívá význam tématu, jež se stalo předmětem zahajovací diskuze.
Jednoduché řešení neexistuje
Jaký k sobě ale mají oba světy vztah? „Není pro vědce trochu pod úroveň snížit se k všednodenním záležitostem, které se řeší v byznysu? A naopak, nemají vědci mezi byznysmeny punc těch, komu chybí kontakt s realitou?“ vznesl moderátor první otázku. Tak horké to podle Tomáše Cajthamla nebude, protože vědci se stále více věnují aplikovanému výzkumu, který vede k praxi a kde je spolupráce s firmami zcela zásadní.
„Za posledních dvacet let se aplikovaný výzkum významně rozvíjí, protože jsou k tomu i stimulační faktory, jako je Technologická agentura ČR, která přerozděluje hlavní část k tomu určených peněz,“ uvedl. Obě strany si podle něj uvědomují, že nežijeme v odděleném světě a udržitelnost máme jen jednu. Zároveň upozornil, že v environmentální udržitelnosti jde vždy o velmi komplexní řešení, kde firmy vyžadují množství tvrdých dat z řady oblastí. „Neexistuje tu rychlé řešení. Takových jsme viděli spoustu včetně oxodegradabilních plastů, které se vzápětí zakázaly, nebo biopaliv první generace, která nefungují,“ dodal odborník věnující se především otázkám jedovatých látek v životním prostředí.
I podle Ondřeje Beneše funguje spolupráce mezi vědou a byznysem bez větších problémů. Na co se přitom školy mohou při spolupráci s byznysem spoléhat, jsou osobní vazby a kontakty. „Všichni jsme absolventy vysokých škol a máme svoji síť. My jako Veolia dlouhodobě spolupracujeme s VŠCHT, ČVUT nebo Univerzitou báňskou v Ostravě, protože řada našich zaměstnanců tam má své profesory či kamarády,“ uvedl technolog, čím se daří udržovat mezi oběma světy vztah.
Roli tu ale podle diskutéra hraje také otázka nákladovosti, kdy se firmám vyplatí spolupracovat spíše s tuzemskými univerzitami a výzkumnými centry, s nimiž se oproti jejich zahraničním protějškům dohodnou na dokončení aplikovaného výzkumu nebo třeba provozním ověření za výrazně nižších cen. „Navíc to zachovává práci pro české vysoké školy a pro naše budoucí zaměstnance a kolegy,“ dodal Ondřej Beneš.
Podle něj má byznys o spolupráci s vědou velký zájem i v oblasti udržitelnosti. Zmínil přitom proces odstraňování farmaceutických látek v čistírnách odpadních vod. Spíš než eliminovat znečištění až na „konci trubky“ je podle něj lepší znát cesty, jak se polutanty dostávají do vody a následně do životního prostředí. Tyto okolnosti může zmapovat právě věda.
Přepočítat vše na peníze
Podle Tomáše Cajthamla nicméně stále existuje názor, že kdo se zabývá udržitelností, je nepřítelem firem. „Tak to není, protože my všichni využíváme firemní produkty a všichni také svou činností odpovídáme za to, že například v pitné vodě identifikujeme toxické látky. Musí se ale dokonale popsat systém, jak probíhá znečištění,“ konstatoval vědec a uvedl konkrétní příklad, kdy na trhu existují desítky tisíc chemických látek, a přitom toxikologicky je dobře prozkoumaných jen několik set. „A to je špatně. Systémově je tu obrovské množství problémů, které i tou spoluprací můžeme násobně vylepšit,“ dodal.
Podle něj je také potřeba se neustále pokoušet o integrální hodnocení témat udržitelnosti tak, abychom byli schopni se shodnout na tom, jaká varianta je pro životní prostředí horší – zda například vypouštět určité množství skleníkových plynů, nebo toxických látek.
„Existuje řada indikátorů a ratingových faktorů, nicméně žádný systém není dokonalý a neexistuje jednoduché řešení. Musí se na tom stále pracovat, a nakonec i zjednodušovat – buď se to přepočítá na oxid uhličitý, nebo na peníze, protože my to pak musíme finálně sdělit světu,“ uvedl Tomáš Cajthaml, což vzápětí ilustroval na konkrétním příkladu.
Centrum pro otázky životního prostředí například zjistilo při počítání externalit z prolomení těžebních limitů v severních Čechách, že zdravotnické náklady na choroby lidí v okolí budou mnohonásobně vyšší než to, co se získá z uhlí. K takovému závěru bylo ovšem nutné přepočítat vše na peníze, včetně lidských životů, protože i ty mají dle WHO svoji hodnotu.
Přesto je i role firem v otázce udržitelnosti nezastupitelná, protože jak zmínil Ondřej Beneš, podle globálního průzkumu společnosti Veolia vnímají více než tři čtvrtiny lidí problém klimatické změny a očekávají, že s tím podniky něco udělají. „Chceme být užiteční, a užitečnost je něco jiného než generování peněz. Byznys by měl být nejen o návratnosti pro akcionáře, ale také o tom, že to musí být směřováno dlouhodobě a udržitelně. Jenom tímto způsobem budou firmy schopny přežít a adaptovat se. Současně to není jen o adaptaci, ale i inovacích. A dnes jsme tu i proto, abychom ty inovace kopírovali,“ řekl Ondřej Beneš.
Místo sanace odstranit potřebu
Rovněž podotkl, že v praxi udržitelných projektů se mnohdy hodně zjednodušuje. „Zjednodušování je cesta do pekel. Samotná uhlíková stopa je také moc velké zjednodušení.“ Postupy, které se tváří jako nejekologičtější, podle něj mnohokrát nebývají ty nejlepší.
K tomu Vladimír Kočí poznamenal, že do udržitelnosti je potřeba vnášet i netechnické přístupy a nová řešení, kdy nejen optimalizace technických řešení může vést k určitému cíli. „Když budeme řešit farmaka, tak není jedinou správnou cestou je odstraňovat z odpadních vod, ale potřebovat jich méně. Pojďme hledat cesty, jak žít zdravěji, abychom tyto látky nemuseli produkovat,“ uvedl, že velkou výzvou je takový přístup zejména pro ekonomy žijící v zajetí představ, že v zájmu státu je dělat „velký byznys“ a vydělávat peníze.
Moderátor se v závěru obrátil na oba hosty s otázkou, proč nemá veřejnost podle jejich názoru tak často zájem o výuku technických a přírodovědných oborů a proč v diskuzi nad ochranou životního prostředí nejsou přírodovědci a technici příliš slyšet.
Tomáš Cajthaml upozornil, že důvod, proč je tak málo vysokých škol zabývajících se udržitelností nebo ochranou životního prostředí, tkví ještě o několik stupňů níže. Ani na středních školách totiž žádný takový předmět neexistuje, respektive téma životního prostředí je roztříštěno mezi řadu různých předmětů od biologie po chemii, nikde však není uceleně vyučováno. „Totéž platí, když půjdete o stupeň níže. Tam vidím hlavní problém, protože to formuje myšlení lidí a jejich poptávku,“ dodal, že naše uvažování v kontextu udržitelnosti je dvacet let za západním světem.
Tiktokizace společnosti
Příkladem je zákaz skládkování, u něhož si Česko již vícekrát vyjednalo odložení této povinnosti a nyní je stanovena až na rok 2030, zatímco v některých zemích jako třeba Dánsku se prakticky neskládkuje už mnoho let. „Vše souvisí se vzdělaností. Jsou tu dvě cesty – jedna rychlá, protože my jsme za vteřinu dvanáct s problémy s udržitelností za západním světem, a druhá dlouhodobá, a tou je vzdělanost. Tu je třeba řešit na nižších stupních škol.“
S jeho názorem souhlasil i Ondřej Beneš a k současnému stavu přidal výraz „tiktokizace“ společnosti podle sociální sítě populární mezi mladými lidmi, která je založena na vytváření a sdílení krátkých videích. „Řada lidí, kteří si dnes čtou zprávu na sociálních sítích, vydrží maximálně pět až deset vteřin a pak přesunou pozornost jinam. To znamená, že když Tomáš (Cajthaml) napíše článek, nemá šanci, aby si ho někdo přečetl, pakliže z něj neudělá super krátký článek a nedá mu titulek typu Chemie nás zabíjí,“ popsal, proč je dnes těžké zaujmout složitými tématy.
Podle Ondřeje Beneše je důležité, aby si společnost našla v oblasti udržitelnosti šampiona, který dá lidem vizi a půjde příkladem, který budou následovat i ostatní. „Potřebujeme vzor, který lidem řekne – pojďme být udržitelní, ale nejen na obálce naší výroční zprávy, ale i uvnitř sebe,“ dodal Ondřej Beneš. Tomu přitakal i Vladimír Kočí, podle něhož předchozí prezidenti svými prohlášeními, že životní prostředí je nadstavbou, kterou budeme moci řešit, až si na to vyděláme, vytvořili ve společnosti skepsi, která tu přetrvá ještě dlouho.
Otázka z publika
„Co je podle vás hlavní důvod, proč v době umělé inteligence neumíme zatočit s odpadem? Recyklovat a třídit zjevně nestačí,“ tlumočil Vladimír Kočí otázku jednoho z návštěvníků summitu. Tomáš Cajthaml upozornil, že důvod obecně souvisí s nihilistickým přístupem, který u nás převažuje. „Odpad je takový dobrý, který nevznikne. Nejsem velký příznivce recyklace plastu, je to hrozně drahé, plast by se měl jednoduše omezit, neprodukovat odpad a změnit myšlení lidí. Odpadu produkujeme opravdu hodně, vždyť si udělejte vlastní obalový audit,“ vybídl posluchače. Ondřej Beneš uvedl, že jedním z řešení budoucnosti by mohly být multipalivové kotle. „Pokud vzniká odpad ze směsného komunálního odpadu, který už nedokážeme vytřídit, dokážeme ho valorizovat na energii tím, že ho spálíme a vniklé teplo dáme zákazníkům na centrálním systému zásobování teplem,“ navrhl.
Videozáznam prezentace najdete zde:
