Ekomodulace zvýší poplatky, podpoří však cirkularitu

V úterý 27. dubna se uskutečnila tradiční konference Obaly, kterou pořádá Autorizovaná obalová společnost Eko-kom. Akce se uskutečnila online, a tak pořadatelé hned v úvodu vyjádřili přesvědčení, že příští ročník bude snad již s možností osobního setkání. Následující materiál shrnuje některé z informací a myšlenek, které na konferenci zazněly od Jana Maršáka (MŽP) a Zbyňka Kozla, Petra Balnera a Petra Šikýře (Eko-kom).

V oblasti obalů se aktuálně děje mnoho zajímavého, což souvisí především s dlouhodobějším procesem zavádění principů a opatření na základě CEP (evropský balíček oběhového hospodářství) a SUP (Směrnice o jednorázových plastech), které se postupně promítají do českého práva. Změny souvisejí také s novelizovaným zákonem o obalech (č. 545/2020 Sb.), novým zákonem o odpadech (č. 541/2020 Sb.) a dalšími právními normami (např. nový zákon o výrobcích s ukončenou životností č. 542/2020 Sb. či změnový zákon č. 543/2020 Sb.). Eko-kom coby autorizovaná obalová společnost (AOS) také připravil na základě Vyhlášky MŽP (č. 30/2021 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o obalech) nové výkazy, chystá zvýšení sazeb pro účastníky systému a od července letošního roku spouští ekomodulaci poplatků, jakožto ekonomický nástroj povinný pro EPR systémy, vyplývající z rámcové směrnice 2018/851 o odpadech. Vše přináší tlak na změny, jejichž zavádění je v čase pandemie ještě komplikovanější.

Transpozice směrnice o jednorázových plastech (směrnice SUP)

Po úvodním slovu Hany Hradecké zahájil svou prezentaci ředitel odboru odpadů ministerstva životního prostředí Jan Maršák, který shrnul novinky a trendy v legislativě. „Legislativní proces neskončil tím, že jsme na konci loňského roku přijali zákony. Nyní jsme například ve fázi transpozice Směrnice o jednorázových plastech,“ říká Jan Maršák. Upozornil tak na návrh zákona o omezení dopadů plastových výrobků na životní prostředí, což je právě transpozice Směrnice 2019/904/EU, o jednorázových plastech. Zákon přináší zákazy konkrétních jednorázových plastových výrobků, požadavky na snižování spotřeby u vybraných výrobků, nároky na značení nebo osvětu u vybraných výrobků a požadavky na rozšířenou odpovědnost výrobců.

V roce 2020 byl schválen nový vlastní zdroj rozpočtu EU, který bude tvořen prostředky odvedenými členskými zeměmi za nerecyklované plastové obalové odpady. Označuje se jako plastová daň, ale týká se pouze plastových obalových odpadů, které neprošly recyklací. Jedná se o platbu ČR do rozpočtu EU a odvádět se bude ve výši 0,8 eura za kilogram nerecyklovaných plastových obalových odpadů v daném roce. „Poprvé se bude hradit v letošním roce a podle propočtů, které činila Evropská komise, by platba za ČR měla být na úrovni 83 milionů eur,“ říká Jan Maršák s tím, že o některé položky si lze ponížit jiné platby do rozpočtu EU. „Máme dobrou úroveň recyklace, a tak platby za nerecyklované obalové odpady budeme platit v menší míře,“ dodává ředitel odboru odpadů. Do budoucna nelze vyloučit, že se peníze budou získávat prostřednictvím například daňových opatření nebo poplatků od výrobců obalů nebo společností, které uvádějí obaly na trh.

Jan Maršák dále informuje, že se připravuje strategie Cirkulární Česko 2040, která se nyní nachází ve fázi veřejné konzultace. Strategický rámec má formulovat, jak podpořit cirkulární ekonomiku do roku 2040. Je identifikováno 10 prioritních oblastí, např. Produkty a design, Spotřeba a spotřebitelé, Odpadové hospodaření, Průmysl, suroviny, stavebnictví a energetika. „Je nutné, aby se výrobky designovaly tak, aby byly recyklovatelné a opravitelné a v různé podobě se vracely do ekonomického cyklu,“ dodává Jan Maršák.

Výrobci vidí zejména vyšší náklady

Následně vystoupil generální ředitel společnosti Eko-kom Zbyněk Kozel, který navázal s prezentací o tom, jak se změní nakládání s odpady v rámci Evropské unie. Připomíná, že od roku 2021 je transponovaný balík směrnic CEP kromě SUP (řeší se nyní). Cílem je zvýšit cirkularitu, což bude trvat přibližně deset let, ale už nyní výrobce ovlivňuje v podobě vyšších nákladů. „Přináší to však náklady v celé ekonomice a promítají se do života každého z nás.“ Jen první krok, který již nastal, znamená zdražení skládkování o přibližně 30 %, další fáze zdražování budou následovat až do roku 2030.

CEP přináší změnu definice recyklace. Za recyklaci se považovalo uvedení odpadu do systému dotřiďování, podle nových směrnic se za ni pokládá až výstup z třídičky a vstup do konečné výroby. „Tento posun na první pohled nenápadný a formalistický znamená obrovské náklady. Musíme zásadně zvýšit účinnost třídiček a technologií recyklace a znamená to i další investice do technologií recyklace,“ předjímá budoucí vývoj Zbyněk Kozel.

Plastová daň nezůstane fiskálně neutrální

Dále zmínil tzv. plastovou daň, která byla stanovena pro nerecyklované plastové obalové odpady, a to ve výši 21 000 korun na tunu: „V prvním momentě je fiskálně neutrální. To ale není cílový stav, protože Evropská komise považuje plastovou daň za fiskální příjem. Dříve či později přestane být pro ČR neutrální platbou.“ Logickým důsledkem plastové daně je urychlení recyklačních cílů. Generální ředitel Eko-komu zmínil také problematiku ekomodulace a změnu paradigmatu EPR (extended producer responsibility), resp. AOS. „Nové paradigma požaduje po EPR systému, aby byly recyklovány všechny obaly v technicky maximální míře. Přitom obaly, které nebude možné recyklovat, mají být zatíženy takovou platbou, aby je výrobci přestali používat,“ vysvětluje Zbyněk Kozel. EPR se tak z jeho pohledu stalo nástrojem pro plnění politického cíle cirkularity: „Je nejen nástrojem přenesení nákladů z obcí na výrobce, ale i nástrojem změny buď recyklačních technologií, nebo obalových technologií tak, aby prakticky každý obal byl recyklovatelný, a to i tehdy, když je recyklace dražší než použití primárního materiálu.“

V závěru svého příspěvku si Zbyněk Kozel položil otázku, zda je na všech změnách něco pozitivního pro samotné výrobce. Podle něj jde o několik bodů: Směrnice vytvořily rovné hrací pole pro všechny s tím, že výrobci se musí podílet na plných nákladech spojených s obalovým odpadem v celém řetězu (sběr, třídění, úprava, recyklace). „V řadě států se výrobci podíleli málo, teď by se měly vyrovnat naše pozice.“ Směrnice říkají, že třídění musí být zavedeno na celém území státu, v řadě zemí to doteď neplatilo. „Cíle pro recyklaci byly stanoveny i pro komunální sektor. Tím se slaďuje zájem obcí a výrobců, obě strany mají povinný cíl a podpoří se tak jejich spolupráce,“ zmiňuje generální ředitel další benefity. Odpadové firmy se dosud často chovaly pouze ekonomicky a materiál, který nevyhovoval pro další využití, ukládaly na skládku. Nyní musí respektovat cíle uložené výrobcům. Cílový zákaz skládkování má pak podle Zbyňka Kozla tu výhodu, že nutí k investicím do recyklačních technologií, což dává garanci recyklovatelnosti i do budoucna (včetně požadavků vyplývajících z tzv. Green Dealu). V závěru Zbyněk Kozel podotýká, že největší devízou pro Česko i průmysl v procesu zavádění CEP je, že lidé v Česku třídí odpad velmi dobře.

Bude se Evropa fragmentarizovat kvůli obalům?

V následující části Jan Maršák a Zbyněk Kozel odpovídali na otázky účastníků. Mnoho z nich se dotýkalo dostupnosti recyklované suroviny pro obaly. Už nyní je recyklát (např. rPET) na trhu dražší než panenský PET. Přitom v důsledku zpřísňující se legislativy by poptávka po recyklovaných surovinách měla ještě zásadně narůstat. Někteří diskutující tedy naznačovali myšlenku, že by byla vhodná určitá obrana například při vývozu do dalších zemí Evropské unie. Jan Maršák přitakává, že požadavky na povinný obsah recyklátu v rámci EU mohou opravdu vést k tomu, že se začnou prosazovat nástroje nebo opatření, které budou směřovat k ochraně národních trhů. To může vést k nedostupnosti materiálů a ztěžovat možnosti, které se týkají plnění českých závazků. Společně se Zbyňkem Kozlem se však přiklání k variantě volného pohybu – v duchu evropských zásad o volném pohybu zboží. Zbyněk Kozel upozorňuje, že konkrétně rPET je nyní na trhu dostatek, a varuje: „Když se začne každý stát uzavírat jako samostatný obalový a odpadový trh, tak se bude Evropa fragmentarizovat.“ Naopak zájmem České republiky je podle něj otevřená Evropa, protože země je malá a zřejmě nikdy nebude mít dostatek všech materiálů pro recyklaci. Nicméně ze strany generálního ředitele AOS zaznělo také potvrzení, že vše je otázkou diskuse s výrobci. Některé firmy totiž chtějí nakupovat na volném trhu, jiné žádají uzavřené kolečko a na Eko-komu je, aby realizoval, co bude chtít většina průmyslu.

Jan Maršák dále konstatuje, že je nutné zajišťovat přístup k rPET v kvalitě, jakou budou nápojáři potřebovat, ale za vhodnější cestu než protekcionismus považuje ekonomické nástroje a pobídky. Zdrženlivě se vyjadřuje na adresu zálohového systému, který by podle některých mohl přispět k dostatku rPET na českém trhu: „Nedomnívám se, že nasměřuje rPET zase k těm, kteří jsou v zálohovém systému zapojeni.“

Chemická recyklace: účinná, ale drahá a jen pro některé materiály

Jedna z otázek účastníků směřovala k chemické recyklaci. „Pokud v roce 2030 nemají na trh přicházet nerecyklovatelné obaly, musíme převést obaly do recyklovatelnosti. Buď většina typů budou recyklovatelné, a to i díky chemické recyklaci, nebo budeme muset tyto obaly opustit. Neříkám, že některé typy obalů z evropského trhu nezmizí, například PVC, ale jinak jako AOS chceme zajistit recyklační možnosti,“ informuje Zbyněk Kozel s tím, že diskuse o chemické recyklaci v Bruselu ještě intenzivněji poběží.

Chemická – vedle prioritní materiálové – recyklace je cestou pro určité druhy obalů nebo odpadů. „Do budoucna to bude kombinace obojího. Jednak ale recyklační technologie musí jít dopředu a jednak poroste tlak na to vyřazovat některé typy materiálů z obalových toků, protože na jejich konci způsobují problémy. Musíme říci natvrdo, že zejména kompozitní materiály jsou při recyklaci problematické,“ říká Jan Maršák.

Současně bylo poznamenáno, že chemická recyklace není samospasitelná. Pokud pomineme náklady (i energetickou náročnost), platí, že je vhodná například pro polypropylen nebo polyetylen. Do chemické recyklace však nelze vpustit PVC nebo další chlorované materiály. „Chemická recyklace je pravděpodobně cesta k recyklátu pro potravinářské účely, ale není to jednoduchá ani levná recyklace,“ doplňuje Zdeněk Kozel.

Musíme znát množství kompozitů

Další z dotazů se týkal kompozitních obalů a důvodů pro jejich vykazování. Jan Maršák informuje, že to souvisí s novou prováděcí vyhláškou č. 30/2021 Sb., o způsobu vedení evidence: „Kompozitní obaly jsou jednou z oblastí, kam bude směřovat aktivita na evropské úrovni, a tak o nich musíme mít informace.“ Ostatně všechna procenta recyklace uváděná v evropské směrnici jsou vždy vztažena k celkovému množství odpadu.

Otázky přicházely také od účastníků z gastronomie, kteří mají obavy o balení jídla v návaznosti na zákaz používání jednorázových plastů. V odpovědi zaznělo, že zákon nezakazuje prodej jídla v plastových obalech, současný zákaz se vztahuje pouze k expandovanému polystyrenu. Omezení plastových příborů je podle Jana Maršáka dostatečně řešitelné náhradou jinými materiály.

Měřicí bod se posouvá blíže ke skutečné recyklaci

V další části konference vystoupil Petr Balner, který má na starosti analýzy a rozvoj systému Eko-kom. V úvodu svého vystoupení připomněl, že základním hybatelem změn v obalovém a především odpadovém průmyslu je posun takzvaného měřicího bodu. Zjednodušeně řešeno už není stanoven tím, že materiál vstoupí na třídicí linku, ale že z ní vystoupí, vstoupí do recyklace a bude materiálově (znovu) využit. V současnosti totiž poměrně značná část odpadu z recyklačních linek končí ve výmětu. Šedesát procent linek vykazuje mezi 25–50 procenty pro předání pro materiálovou recyklaci. Cílem Eko-komu je zvednout míru dotřídění, aby množství předávaných obalů bylo co nejvyšší a celková míra materiálové recyklace rostla. Co nepůjde vytřídit, nemělo by končit ve výmětu bez využití, ale mělo by být alespoň energeticky využito (v současnosti fungují ZEVO v Malešicích, Chotíkově, Brně a Liberci). Objem výmětu má do roku 2030 poklesnout pod 15 %.

Petr Balner uvádí, že v souvislosti s finálním datem výrazného omezení skládkování byly také zrychleny cíle pro recyklaci plastů a skla. „Zrychlení je pochopitelné, protože ministerstvo chce mít jistotu, že vše bude splněno včas,“ vysvětluje Petr Balner a dodává: „Musíme podchytit maximální využití veškerých toků obalových odpadů a zintenzivnit jednotlivé kroky nakládání s obalovými odpady.“

Mezi klíčové úkoly patří maximalizovat třídicí linky u plastů a v případě skla posílit recyklaci jemné frakce. Důležité je také zlepšit třídění hliníku a železa, což souvisí s dalším rozmísťováním nádob ve městech a obcích. Protože se na některé odpady nedostává místo v rámci sběrných hnízd, přistupuje se lokálně k vícekomoditním sběrům (například plasty s kovy nebo plasty s nápojovým kartonem). Aktuálně je v zemi kolem půl milionu kontejnerů na tříděný odpad v rámci obecních systémů. Podle Petra Balnera se i v čase pandemie, kdy některé dotřiďovací linky byly omezeny v provozu a část obyvatel přestala třídit, podařilo splnit aktuální cíle.

Poplatky zohledňují dopady obalu na životní prostředí

Poslední blok patřil provoznímu řediteli Eko-komu Petru Šikýřovi, který hned v úvodu upozornil na nové výkazy, které platí od prvního čtvrtletí tohoto roku. Vysvětlil, proč jsou v některých směrech rozšířené a k čemu poslouží získaná data. Obecně se vykazuje podrobnější rozdělení podle druhu materiálů, typu obalů (flexibilní a měkké, pevné a pevné duté a pevné duté nad 3 l) či podle barevnosti. Nově se zvláštní pozornost věnuje také expandovanému a extrudovanému polystyrenu, kovům včetně kompozitů nebo papírům (hladká/vlnitá lepenka, kompozitní, nasávaná kartonáž). U kompozitních materiálů je třeba uvádět rozpad jednotlivých neoddělitelných vrstev na listech pro evidenci kompozitů v případě, že je přidáno více než 5 % jiného materiálu.

Provozní ředitel dále připomněl definici pojmů ekomodulace coby nástroje na straně EPR (tedy např. Eko-komu) a ekodesign jako instrument na straně klientů, resp. uživatelů obalových řešení. Ekomodulace je ekonomický nástroj, jehož cílem je snížit negativní dopady obalů a dalších výrobků na životní prostředí. Cílem je, aby obaly, které jsou obtížně recyklovatelné, nebo výrobky s vysokým dopadem na životní prostředí byly zatíženy vyšším příspěvkem, jenž platí výrobci, než environmentálně šetrnější řešení.

Eko-kom začne od července letošního roku své poplatky takzvaně ekomodulovat a začíná se s plastovými prodejními obaly (doposud se tak dělo pouze u papíru a kovu mezi toky prodejních a komerčních obalů). Eko-kom se do této doby díval na obaly neutrálně. Nyní bude přihlížet k tomu, jaký má konkrétní obal dopad na životní prostředí, a to v souladu s loňskou novelou obalového zákona.

Různé země, různé důrazy

„Každá země zavedla evropskou směrnici o obalech jiným způsobem tím, že určila různé povinnosti pro průmysl,“ říká Petr Šikýř. Náklady na dodržování závazků obsahují různé faktory ovlivňující úroveň nákladů – konkrétně stávající infrastrukturu pro sběr a využití odpadů v odvětví nakládání s odpady; zdroje obalů (spotřebitelské/průmyslové); poměrný podíl nákladů na sběr, třídění a využití obalů nesený průmyslem; kvóty pro recyklaci a účinek výjimek; používané systémy sběru; zeměpisnou polohu a hustotu obyvatelstva; počet firem v systému; mzdové a režijní náklady. „Toto by mělo být zohledněno při porovnávání relativních nákladů na zajištění plnění sdružených povinností u jednotlivých systémů napříč Evropou,“ vysvětluje Petr Šikýř.

Jaké jsou obecné principy ekomodulace systému Eko-kom? Jádro poplatků se bude počítat podle nákladů základní komodity se započítáním vyrovnání nákladů celkové recyklace. „Pozitivní nebo negativní korekce oproti základní sazbě komodity budou vypočítány na základě objemových hodnot odpadu, a to i se zohledněním záporné hodnoty odpadu v případě, kdy jeho recyklace je možná pouze za dalších finančních nákladů,“ uvádí Petr Šikýř. Podle této premisy bude pak trh určovat hodnotu odpadů, resp. náklady obalů z pohledu cílů cirkulární ekonomiky. Takže například u nerecyklovatelných obalů se bude hodnota obalů odvíjet od ceny skládkování.

Pokud se jedná o přístup LCA (life cycle assessment), bude podle Petra Šikýře aplikován pouze tam, kde obalový materiál má prokazatelně negativní dopad na životní prostředí a současně existuje jeho vhodnější alternativa pro danou aplikaci. V takovém případě bude ekomodulace odpovídat nákladovému rozdílu, který vzniká při použití alternativního balení.

Nejen společenská poptávka

Aktuálně probíhají jednání s ministerstvem životního prostředí o konečné podobě pravidel ekomodulace. Do rychlejšího zavedení tohoto principu promlouvá nejen snaha dříve splnit evropské cíle, ale také politické projevy. „Tlak na urychlené zavedení ekomodulace u plastů je i ze strany politiků,“ říká Petr Šikýř. „Společenská poptávka“ však není to jediné, co má vliv na rychlejší spuštění ekomodulace. „Při povinnosti uhradit energetické využití výmětů a nutnosti navýšit platby za recyklaci se staly položky recyklace, úpravy a energetické využití, zejména u plastů, natolik významnými, že je nutné přistoupit k jejich promítnutí do ekomodulace poplatků,“ vysvětluje Petr Šikýř.

Poplatky, které budou platné od druhého pololetí letošního roku, mají být oznámeny na konci května. Petr Šikýř očekává nárůst v průměrném rozpětí 20–35 %. „Cílem je zavést od července základní ekomodulaci u plastů založenou na odhadech a datech alespoň prvního čtvrtletí. Poplatky však zatím nebudou obsahovat tvorbu zákonné rezervy,“ dodává provozní ředitel Eko-komu.

I v závěru tohoto vystoupení byl vyzdvihnut význam správného třídění odpadů s tím, že separovaný materiál bude muset být nyní mnohem důsledněji materiálově recyklován. Přednášející se vyjádřil také k celospolečenským nákladům: „Až na drobné výjimky není recyklace levná. Kdysi měli všichni pocit, že nakládání s odpady nic nestojí. Z odpadu se ale vytváří nová hodnota – materiál nebo energie – a to stojí peníze.“ Obalový průmysl se tedy musí připravit na to, že poplatky budou zaváděny rychleji, než se očekávalo, a poroste tlak na vyšší plnění obalových cílů. „Čím dříve dokážeme namotivovat recyklační průmysl, aby co nejvíce recykloval, tím spíše si ušetříme problémy do budoucna,“ dodává Petr Šikýř.

Záznam celé konference můžete zhlédnout zde.

Jaké jsou cíle recyklace?

Komunální odpady:

• 2025: 55 %
• 2030: 60 %
• 2035: 65 %
• 2035: maximálně 10 % komunálního odpadu smí být skládkováno

Obalové materiály:

• 2021: 70 %
• 2025: 75 %
• 2035: 60 % nové specifické cíle pro hliníkové obaly

Zdroj: MŽP

„Co dalšího čekat v rámci CEP“

Zbyněk Kozel – generální ředitel, Eko-kom

„Dříve či později může být daň z nerecyklovatelného plastu přenesena přímo na výrobce, protože to budou vyžadovat předpisy EU. Na trh nebudou smět obaly, pro které nebude zajištěna praktická a funkční forma reálné recyklace. Pro významnou část obalů, možná pro všechny obaly, bude dále požadován povinný obsah recyklátu při jejich výrobě. Mohou být také stanoveny cíle pro omezení vzniku obalového odpadu a bude regulováno značení obalů z hlediska obsahu recyklátu, recyklovatelnosti a případně karbonové stopy.“

Text: Stanislav D. Břeň

Hlavní foto: BASF