uvádí ředitel pražské spalovny

V České republice jsou v současné době pouze tři spalovny odpadů – v Praze, Brně a Liberci. Další dvě, konkrétně v Pardubicích a Karviné, už byly vyprojektovány, ale stavět se kvůli odporu místních obyvatel dosud nezačalo. Aleš Bláha, ředitel té, která stojí v Malešicích, na okraji našeho hlavního města, a oficiálně se jmenuje Zařízení na energetické využití odpadu neboli ZEVO, si myslí, že kromě nich by země potřebovala ještě alespoň tři, a to nejlépe asi v Plzni, Českých Budějovicích a Zlíně, aby tak bylo rovnoměrně pokryto území našeho státu, a hlavně aby se méně tzv. tuhého komunálního odpadu, tedy to, co dáváme do „černých“ kontejnerů na ulicích, vozilo na skládky. Zeptali jsme se ho i na několik souvisejících problémů.

Svět balení: Pane řediteli, kolik vlastně stojí postavit novou spalovnu?

Aleš Bláha: Podle toho, jak má být velká – mezi třemi a pěti miliardami korun čili investice do jejího vybudování je podstatně vyšší než provozní náklady od chvíle, kdy je spuštěna. Životnost jedné spalovny je mimochodem minimálně dvacet pět let.

SB: Ve vašem zařízení spalujete odpad z celé Prahy, nebo jen z některých jejích částí?

A. B.: Z celého města kromě šestého obvodu, přesněji řečeno kromě severozápadu, protože ten je už od nás příliš daleko.

SB: A z kterého obvodu se k vám vozí odpadu nejvíce?

A. B.: To já přesně nevím, ale určitě z toho, který má nejvíce obyvatel, protože domácnosti produkují podstatně víc komunálního odpadu určeného do těch „černých“ kontejnerů než kanceláře, obchody či třeba i výrobní podniky – v práci lidé přece jen nejsou tak dlouho jako ve svých bytech či rodinných domech.

SB: Musíte za odpad, který spalujete a při tomto procesu vyrábíte teplo, jeho dodavateli platit, nebo za něj naopak zaplaceno dostáváte?

A. B.: Platí nám za něj, ale nezapomeňte, že provozujeme velmi sofistikovanou technologii, jen zařízení, které likviduje dioxiny a furany, nás v roce 2007 stálo 260 milionů korun. Teď jsme zato jen na úplném zlomku procenta povoleného limitu, zatímco v roce 2001, kdy byl zaveden, to bylo nějakých devadesát procent.

SB: Vraťme se k tomu odpadu. Kolik procent připadá na obaly a z jakého jsou nejčastěji materiálu?

A. B.: Obaly tvoří něco mezi dvaceti pěti a třiceti procenty k nám přiváženého tuhého komunálního odpadu, který následně spalujeme. Nejčastěji jsou z papíru a plastu, kdy jde v obou případech o přibližně deset procent, zatímco podíl skla je kolem pěti procent a kovů necelých pět. Papír, to jsou například nejrůznější krabice, zatímco plast hlavně PET lahve a kov samozřejmě plechovky. Významný podíl zaujímá také takzvaný bioodpad, hlavně zbytky ovoce a zeleniny, jako jsou slupky z brambor, na ten připadá něco mezi čtvrtinou a třetinou všeho, co likvidujeme. V některých částech Prahy už se začaly objevovat i příslušné kontejnery, ale zatím je jich ještě málo. K nám se ale vozí i takové věci jako textil, dlaždice a sádrokartonové desky coby rezidua drobných stavebních úprav nebo popel z lokálních topenišť, hlavně z okrajů města. Nemohu bohužel opomenout ani nebezpečný odpad, ať již jsou to třeba použité baterie nebo různé chemikálií typu louhu, rozpouštědel a zbytků barev. Řekl bych ovšem, že celkově je situace v naší spalovně podobná například té v německém Norimberku, na jejímž projektu jsem se podílel, takže mohu obě srovnávat, ale i v Mnichově nebo Vídni.

SB: Zvládli byste spálit ještě víc odpadu, než kolik vám jej v současné době vozí, nebo musíte naopak část odmítat?

A. B.: Kapacitu máme tři sta tisíc tun ročně, ale spalujeme jen něco přes dvě stě tisíc, protože ze strany odběratele není zájem o ještě větší množství tepla, které produkujeme. Tato situace se ovšem změní na podzim, kdy plánujeme spustit takzvanou kogeneraci, tedy začít vyrábět i elektrický proud, pak už opravdu využijeme celou kapacitu.

SB: Kontrolujete nějak odpad, který dostáváte?

A. B.: Ano, naši zaměstnanci, kteří jej ukládají do zásobníků zvaných bunkry, mají při práci skutečně „oči na šťopkách“, jak se říká, takže když uvidí něco objemného, například lednici nebo onehdy dokonce celý motor z auta, který byl navíc ještě plný oleje, je to hned odstraněno a odvážíme to do sběrného dvora nebo na šrotiště. Dál do kotlů to prostě nepustí. Stejně tak tito pracovníci zpozorní, když má nějaký odpad při vážení vyšší než obvyklou hmotnost.

SB: Jakým prostředkem odpad zapálíte?

A. B.: Vznítí se sám ve vzduchu, který ohřálo předchozí spalování. Je to trochu, jako když dáte kus papíru do rozpálené trouby, taky vám po chvíli chytne. Tuhý komunální odpad, který spalujeme, má mimochodem víceméně obdobnou výhřevnost jako hnědé uhlí.

SB: Takže oheň hoří nepřetržitě, jako například v pecích oceláren?

A. B.: Ano, tedy s výjimkou každoroční odstávky, která probíhá po dohodě s odběratelem našeho tepla vždy na podzim, po dobu deseti až patnácti dnů. To se pak musí spalovací komora nejprve ohřát zemním plynem na teplotu osmi set padesáti stupňů. Dva kotle ale hoří stále a po spuštění kogenerace to budou dokonce tři.

SB: Jak to teplo k zákazníkovi dopravujete?

A. B.: Potrubím, které vede kanálem a měří jeden a půl kilometru, protože zařízení Pražské teplárenské je relativně nedaleko. Možná vás v této souvislosti bude zajímat, že naším teplem je v hlavním městě zásobováno asi dvacet pět tisíc domácností.

SB: Který druh odpadu hoří nejlépe a který nejhůře?

A. B.: Nejlépe papír a plast, zatímco kovy a sklo nehoří vůbec.

SB: A dalo by se nějak porovnat množství odpadu, který spálíte, s tím, co nakonec zbude, čili s odpadem, který vyprodukuje sama vaše spalovna?

A. B.: Ano, ten poměr je z hlediska hmotnosti asi 4:1. Jinými slovy: z těch plus minus dvou set tisíc tun odpadu, který ročně přijmeme k termickému zpracování, nakonec vznikne nějakých padesát tisíc tun škváry a také kolem pěti tisíc tun popílku. Pokud bychom se na to ovšem dívali z hled
iska objemu, nikoliv váhy, byl by ten poměr 10:1, protože ten náš odpad je spalováním značně takříkajíc komprimován.

SB: Co se s tou škvárou pak děje?

A. B.: Bohužel se ještě stále vozí na klasickou skládku u Benátek nad Jizerou. Říkám bohužel, protože například v sousedním Německu ji využívají ve stavebnictví, konkrétně na pozemních komunikacích. Česká legislativa to však neumožňuje, takže veškeré zájemce o tento de facto materiál z řad našich stavebních firem musíme odmítat. Už se ale podle mých informací na zavedení příslušného zákona podle německého vzoru pracuje. SB: Co ale recyklujete, je železo…

A. B.: Ano, přičemž odběratelé jej chtějí až po spálení odpadu, kdy je pomocí elektromagnetu vytaženo ze škváry, protože se tak zbaví nejrůznějších biolátek. Ročně dodáváme výrobcům oceli do jejich hutí prostřednictvím příslušné společnosti zabývající se výkupem asi tři tisíce tun šrotu. Ty by stačily například na vybudování nějakých dvacet kilometrů železnice.

SB: Říkal jste, že se vám podařilo výrazně snížit únik dioxinů. Jak je to však s ostatními emisemi? Kterých dalších postupně ubývá a kterých naopak ještě přibývá?

A. B.: Nepřibývají už žádné. Méně je například těžkých kovů typu kadmia, protože lidé začali víc vracet do obchodů baterie, nebo i rtuti, zřejmě v souvislosti s prodejem nového elektronického typu teploměrů, které ji už neobsahují. Ovšem největší pokles jsme asi zaznamenali u prachových částic, od roku 2006 přibližně o dvě třetiny, a to už jsme se tehdy pohybovali na třiceti pěti procentech limitu. Určitým problémem zatím zůstává oxid dusíku, jehož koncentrace spíše jen stagnují na sedmdesáti pěti procentech povoleného limitu, než aby jich ubývalo. Ale až začneme na podzim vyrábět i elektřinu, sníží se tento objem na polovinu. Víte, my jsme s těmi našimi emisemi v průměru na nějakých deseti až patnácti procentech už tak velmi přísných limitů – a to už se moc dál snižovat nedá. Nulové nejsou nikde na světě. Tady je pak rozhodující chování obyvatel, jako třeba u těch baterií, které se už tolik nevyhazují do černých kontejnerů určených na směsný odpad.

SB: Je vaše zařízení výdělečné?

A. B.: Ano, v roce 2008 jsme například měli zisk před zdaněním kolem šedesáti milionů korun, jak vyplývá z příslušné výroční zprávy. Ovšem jak už jsem se zmínil v souvislosti se zařízením na odstraňování dioxinů, musíme i hodně reinvestovat. Kogenerační jednotka bude například stát více než miliardu.

SB: A jak je to s celkovými tržbami?

A. B.: V roce 2008 dosáhly výše tří set šedesáti milionů korun, z čehož devadesát milionů byly peníze za teplo a zbývajících dvě stě sedmdesát milionů jsme dostali za zpracování přivezeného odpadu, to především, a v menší míře i za železo. Tržby našeho mateřského podniku, kterým jsou Pražské služby, mimochodem celkem – tedy včetně naší spalovny – předloni přesáhly dvě miliardy korun.

SB: Co byste na závěr označil za největší problém, se kterým se vaše zařízení v současné době potýká?

A. B.: Problém je asi poněkud silný výraz, nicméně co nás trochu trápí, jsou ty už zmíněné emise oxidu dusíku a pak asi taky pokles cen šrotu, za který teď tudíž dostáváme méně peněz.

SB: děkujeme za informace.

Lubomír Sedlák

Box:
Dr. Ing. Aleš Bláha
V roce 1990 ukončil studium chemického inženýrství v německém Norimberku. Po promoci pracoval mimo jiné pro společnost TAN, kde se coby projektový manažer investora podílel na přípravě nové spalovny pro toto druhé největší bavorské město. V roce 2002 se vrátil do České republiky. Nejdříve byl zaměstnancem firmy Chemoprojekt, poté působil jako samostatný technický poradce v oblastech termického zpracování (spalování) odpadů, stavebnictví, strojírenství, hutnictví a energetiky. Od roku 2006 je ředitelem Zařízení na energetické využití odpadů nebo také Závodu 14 společnosti Pražské služby.