Potraviny a nápoje jsou komodity s balením snad nejvíc spjaté. Člověk je vždy potřeboval nějak uložit, přepravit nebo oddělit. Zcela samozřejmě proto sáhl v minulém století po plastech, které mu poskytly v tomto směru tolik možností jako žádný jiný materiál předtím. Role plastů při balení potravin se zdála být věčná a nezpochybnitelná. Vždyť mají tolik výhodných vlastností! Pomalu, ale jistě začaly plasty nahrazovat velkou část tradičních obalových materiálů a z hlediska hodnoty obalů se staly dominantními. První pochybnosti nastaly, když vyšlo najevo, nakolik limitované jsou zdroje neobnovitelných surovin. To byl jen zvednutý varovný prst. V té chvíli nebylo třeba ho brát příliš vážně. Druhý impulz byl intenzivnější a přišel ve větším rozsahu na přelomu století ze zcela opačné strany. V informačních zdrojích zdomácněl pod pojmem „trvale udržitelný rozvoj“. Najednou se všechno zdá být jinak. Obrací se proti nám hlavní výhoda plastů – dlouhodobá životnost. Přibývá odpadu, se kterým si ne vždy umíme poradit. Obrací se proti nám i nejrozšířenější aplikace obalových plastů – balení potravin a nápojů.

Alternativa existuje, ale…
Každodenní potřeba a nejrozsáhlejší plošné rozšíření potravinářských obalů se zdají být ekonomickým i ekologickým rizikem. Je tomu skutečně tak a máme z této situace východisko? Otázka je poněkud hamletovská. Má smysl dále vyvíjet a zdokonalovat plastové obaly pro potraviny? Zastánci krajních řešení jsou proti. Hledají alternativy. Nejúčinnější by mohly být ty, které jsou založeny na změně způsobu distribuce. Příkladů je mnoho. Jak v potravinách, tak v nápojích. Záměr prodávat balené pečivo byl nahrazen rozšířením plastových rukavic na jedno použití v supermarketech. Zostřuje se konkurenční boj výrobců balených vod v PET lahvích s vodárnami dodávajícími pitnou vodu přímo z kohoutku. Před pár lety byla úsměvná představa hospodyňky nakupující mléko do vlastní konvičky. Dnes máme automaty na prodej mléka, které nás v pozměněné podobě k této metodě prodeje vracejí. Ano, existují řešení snižující podíl plastů (a nejen plastů) při balení potravin, ale jejich podíl na distribuci a dosah je zatím poměrně marginální. V balení potravin budou plasty ještě dlouho na prvním místě. Nahradit plasty v potravinářských aplikacích lze obtížně, protože všechny alternativní materiály, které v nějakém směru mohou plasty předčit v řadě charakteristik, včetně těch vztahujících se k trvale udržitelnému rozvoji, zaostávají. Platí to zejména pro fólie z plastů. Z hlediska jejich potřeby v potravinářském průmyslu se dá předpokládat spíše další růst.
Vede k tomu několik příčin:

• Postupná změna nákupních zvyklostí – stále větší počet našich spoluobčanů nakupuje v delších časových intervalech (např. jednou týdně). Proto vyhledávají balené zboží s přiměřenou trvanlivostí.
• Zmenšuje se počet členů v domácnosti a přibývá jednočlenných domácností. To vede k zájmu o balení malých množství a balená hotová jídla.
• Zvyšuje se podíl produktů prodávaných samoobslužným systémem z regálů. Současně s tím rostou i nároky na funkčnost a design obalu.
• Roste podíl prodeje hromadných balení – multipacků. Tím vzniká potřeba kvalitních smrštitelných fólií, stále častěji potištěných.

Aktuální výzvy pro výrobu
Nové požadavky vyvolávají také potřebu přiměřené reakce výrobců a dodavatelů plastových obalů pro potravinářský sektor. Ti dnes stojí před následujícími výzvami:

Prodlužovat životnost materiálů, nebo usilovat o její zkrácení?
Požadavky na bariérové vlastnosti, hygienickou nezávadnost, pevnost, atraktivnost a případně i aktivní funkci obalů směřují k prodloužení jejich životnosti. Skutečnost, že plasty z obalů potravin a nápojů tvoří jednu z nejvýznamnějších částí komunálního odpadu, vede často k domněnce, že právě tyto obaly by měly být biodegradovatelné, aby se omezil podíl odpadu v deponiích. I poslední Interpack odrážel trend širšího uplatnění biodegradovatelných plastů. Dosud bohužel nebyl vyvinut materiál, který by při srovnatelné ceně zajistil srovnatelnou kvalitu balení. Navíc zatím téměř neexistuje systém sběru separovaného komunálního biodegradovatelného odpadu. Převážná část spotřebitelských obalů z plastů, včetně malého množství oxodegradovatelných odnosných tašek, tak končí v netříděném komunálním odpadu, v lepším případě v kontejneru pro směsné plasty. Jedinou výjimkou zůstává separovaný sběr PET lahví.
Výrobci dnes věnují velkou pozornost vývoji biodegradovatelných bariérových fólií. Podobný materiál by posílil logickou souvislost mezi komunálními odpady z potravin a jejich obaly, které by mohly být separovány a dále zpracovány paralelně. Bohužel výsledky vývoje jsou zatím neuspokojivé.

Zlepšovat obal díky kvalitě, nebo kvantitě obalového materiálu?
Směrnice Evropské unie hovoří o minimalizaci obalů. Stejnou zásadu ctí i český obalový zákon. Zákonitosti potravinářského trhu však řídí především tržní prostředí. Na ně reagují marketingoví experti velkých řetězců a do značné míry tak regulují požadavky, kterým se výrobci obalů a obalových materiálů musí přizpůsobit. V praxi se proto objevují oba trendy – minimalizace i maximalizace. Při minimalizaci obalu jsou použity optimálně navržené obalové prostředky, obvykle s vyšší kilogramovou cenou a nižší spotřebou. Cílem je úspora nákladů a současně ukázka technické dokonalosti spojené s vlastním výrobkem. Maximalizace spočívá naopak v relativním nadbytku levnějších materiálů s cílem působit dojmem důkladnosti. Na první pohled jde o nelogický trend. Logiku do něj vnášejí dva nové faktory: prodlužující se dopravní vzdálenosti a horší podmínky přepravy a skladování. Souvisí to zejména s rozšiřující se působností obchodních řetězců, které expandují do nových teritorií při využití výrobních kapacit stávajících dodavatelů v původních místech jejich působení.

Tisknout, nebo netisknout?
Obaly potravin a nápojů jsou spotřebitelským obalem v pravém slova smyslu. Obvykle jsou tedy nositeli informací. Nejen těch, které jsou předepsány pro obsah nebo obal, ale i sdělení nebo symbolů propagujících výrobek nebo výrobce. Zdůraznění kvality vlastního výrobku lze dosáhnout pomocí etikety, vizualizací výrobku výsekem nebo transparentní fólií, lokálním nebo celoplošným potiskem obalu, případně kombinací těchto nebo dalších metod. Potisk hraje velmi významnou roli. Svědčí o tom nejen trvalý nárůst kapacit pro tisk u výrobců obalů, ale i výrazné zvyšování kvality tisků. Jak etikety, tak i obalové fólie jsou dnes tištěny obvykle hlubotiskem nebo flexotiskem v šesti až osmi, ale i více barvách. Potisk přináší mnoho nových množností zviditelnění výrobku. Určitě tedy je rozhodnutí spíše pro tisknout.

A co „trvale udržitelný rozvoj“?
V návaznosti na tisk je otázka zcela na místě. Čím je větší
potištěná plocha, čím více barev použijeme, tím větší by mohlo být riziko poškození životního prostředí. Potisk potravinářských obalů s sebou nese také jeden paradox. Tím jsou ekologické potraviny. Jejich původ obvykle nepoznáme přímo na nich. Odliší je obal, respektive tisk na něm. Naštěstí jsou nové barvy i technologie nanášení vyvíjeny tak, aby byl minimalizován dopad na životní prostředí. Dá se předpokládat, že v tomto směru jsou rizika minimální. Čím větší je však podíl tiskových barev, tím více se musíme zamýšlet nad možností reakce jejich složek s polymerem, na který jsou naneseny. Někdy to může být docela alchymie, protože exaktní chemické složení jednotlivých komponent je předmětem výrobního tajemství. Nezávadnost jednotlivých komponent pro styk s potravinami je samozřejmě testována. Ne vždy je však jednoduché či vůbec reálné předvídat všechny možné vzájemné interakce.
Podobný a rozsáhlejší důsledek má i barvení plastů ve hmotě a dodávání aditiv zlepšujících funkci nebo životnost obalu. Kvalitu většiny plastů je možné tímto způsobem výrazně modifikovat a zlepšit k dosažení žádoucího cíle. Vyšší kvalita vyrobeného obalu je v tomto případě vykoupena nižší kvalitou materiálu pro případnou recyklaci. Rostoucí podíl aditiv a pigmentů v recyklovaných plastech pak může mít za důsledek obtížně předvídatelnou použitelnost a životnost výrobků z nich. To však už je další téma…

Miroslav Brumovský