To, čeho dosáhlo hnutí ekologického zemědělství a výrobci biopotravin v posledních padesáti letech, není nic menšího než revoluce – sociální, ekonomická, environmentální a dokonce duchovní revoluce institucí, které vládnou naší ekonomicky řízené a konzumně založené společnosti. A patrně budeme všichni souhlasit, že onen tříprocentní podíl, který toto odvětví zabírá na trhu s potravinami ve vyspělých ekonomikách, znamená, že boj teprve začal. Koncept ekologicky šetrných obalů nyní čelí stejným výzvám, jakým ekologické hnutí čelilo v době, kdy se stěhovalo z družstevních prodejen na venkově, z malých farem a nezávislých obchůdků se zdravou výživou do regálů velkých obchodů.
S ohromujícím množstvím pozitivních efektů spojených se zdravím a životním prostředím by se člověk mohl divit, jak je možné, že biopotraviny nezískaly mnohem větší podíl na trhu. Jak je při dnešním povědomí a informovanosti možné, že míra přechodu k biopotravinám neroste exponenciálně?
Existuje totiž silný tlak, který podporuje současný status quo a snaží se udržet konvenční systém produkce a spotřeby. Trh spotřebního zboží je instituce a jako každá jiná instituce existuje především proto, aby sloužila sama sobě. Změnit takovou instituci vyžaduje velkou změnu v obecném paradigmatu. Lidé musí nejprve pochopit, že starý systém již není funkční, a že je dokonce nebezpečný. Obor biopotravin a nepotravinářských bioproduktů potřebuje pozvednout uvědomění, roznítit pocity nespravedlnosti a inspirovat k akci, dokud si společný hlas veřejnosti nevyžádá změnu.
Díky rostoucí informovanosti o pojetí udržitelného rozvoje se také z obalů stalo aktuální a důležité téma jak pro zákazníky, tak i obchodníky a výrobce. Nicméně obalový průmysl (jakožto podskupina institucionálního systému spotřebních produktů) je také institucionální systém a adopce významnějších udržitelných řešení do komplexu balicích technik a metod se setkává s potížemi, které brání přijetí nových a netradičních metod. Výrobci jsou otroky existujících standardizovaných obalových metod a zároveň mají strach z toho, že narazí na neochvějnou zákaznickou poptávku po pohodlí.
Překážky současného systému porovnávání ekologických obalů
V článku Breaking Down Sustainable Packaging Options (Organic Processing, březen/duben 2008) bylo podán návrh, že by se firmy měly řídit pomocí tzv. Life Cycle Assessment (LCA – hodnocení životního cyklu), aby rozpoznaly environmentální dopad obalového systému ve všech fázích jeho „života“ – od získávání surovin přes zpracování a přepravu až k likvidaci nebo recyklaci.
Tato metodologie zvyšuje efektivitu provozu i použití materiálu, avšak v praxi vlastně pomáhá zachovat existující systémy namísto podpory inovačního rozvoje. Jak příklady v tomto článku dokreslí, k určení uhlíkové stopy v typickém LCA procesu se používají průmyslové metody měření, které vyžadují dlouhodobá data a upřednostňují takovou efektivnost, jaké může být dosaženo jedině velkoplošnou produkcí, což při srovnání poskytuje velkovýrobcům velké výhody. Mnoho nových inovativních firem si navíc ani nemůže dovolit hodnocení LCA, protože bývá velmi drahé.
Hodnocení založené pouze na základě platformy LCA se může stát problémem, když velké korporace jako Wal-Mart používají výsledky založené primárně na těchto číslech. Výrobce to pak povzbuzuje k tomu, aby raději volili materiály s nízkým číslem LCA, než investovali do inovací a pomohli tak postrčit celý proces na vyšší stupně efektivity. Celkově tento typ striktního hodnocení často podporuje existující obalové materiály v existujících výrobních procesech skrze existující distribuční kanály.
Firmy se musejí podívat za existující produkční mentalitu a podporovat skutečně evoluční změnu v obalových systémech, pokud se mají hnout kupředu. Pouhá optimalizace starých procesů není východiskem.
Zakladatelé hnutí ekologického zemědělství k potravinovému systému tímto způsobem nepřistupovali. Jejich dilema neznělo: „Jak mohu snížit množství škodlivých pesticidů ve své úrodě, pěstovat monokultury udržitelnějším způsobem nebo používat GMO na menší výměře?“ Oni naopak přímo identifikovali ideál, jakýsi zlatý standard, a nemilosrdně ho uplatňovali mimo soudobé instituce, což na jejich stranu pomalu přiklonilo dodavatele i konzumenty.
My dnes také potřebujeme nalézt systémy, které budou relevantní naší době.
Nové nástroje, stejné překážky
Toto jaro představil Sustainable Packaging Coalition (SPC – Koalice pro udržitelné obaly) svůj poslední software pro srovnávání obalů COMPASS (původně nazývaný MERGE). Podle Minala Mistryho, projektového manažera SPC, dovolí COMPASS vývojářům hodnotit výběr materiálních zdrojů pomocí souboru osmi environmentálních kritérií a potom nabídne alternativní a pravděpodobně lepší obalové řešení. Databáze COMPASS sestává z agregovaného souboru obalových materiálů, které již prošly standardy LCA, takže hodnocení může být založeno na společném jmenovateli. Nástroj COMPASS je navržen tak, že se díky vysoké dostupnosti dat stává efektivnějším.
COMPASS jistě dokáže být skvělým zdrojem pro výrobce, hlavně pro menší společnosti, které nedisponují institucionálními znalostmi k provádění efektivního hodnocení těchto druhů materiálů. Nicméně ve své nynější podobě bude tento nástroj sloužit jako podpora dnešního statu quo při zachovávání existujícího systému. Minal Mistry potvrdil, že databáze nemůže zacházet s novějšími materiály, jež dosud neprošly oficiálním systémem LCA. To efektivně zachovává starší materiály (i když umožňuje přesnější volbu materiálů, než jaká by byla bez tohoto nástroje) a omezuje pravděpodobnost úspěchu novějších, potenciálně šetrnějších materiálů.
Ačkoliv produkty projektu SPC umožňují velký krok kupředu správným směrem, představitelé odvětví biopotravin jako lídři v hnutí za trvale udržitelný způsob života si musejí uvědomit omezení v inovacích, které přináší implementace nástrojů podporujících existující systém. V následující části je předloženo několik příkladů toho, jak se to může stát.
Inovace versus bariéry
Kartony EarthFirst Packaging a etikety vyrobené společností Earthboard používající vápencový svrchní nátěr na stoprocentně recyklované lepence vytvářejí vzhled a pocit panensky bílého zboží podobně jako Solid Bleach Sulfate – jasně bílá lepenka používaná u mnoha produktů osobní péče a hygieny.
„Earthboard ale nepoužívá bělidla, formaldehydy ani značné množství vody, které je třeba u lepenky z prvotních nerecyklovaných materiálů, čímž redukuje kontaminaci nejvzácnějšího a nejdůležitějšího přírodního zdroje – vody,“ říká McCarthy Hanger, prezident EarthFirst Packaging. „Na výrobu papíru o velikosti dopisní obálky z nerecyklovaného materiálu je spotřebováno 370 ml vody.“
Na základě informací organizace Environmental Defense Found by nahrazení běžné lepenky lepenkou Earthboard mělo tyto důsledky:
– záchranu 2300 stromů
– úsporu 3256,2 m3 vody
– eliminaci 8711,2 kg odpadu
– eliminaci 12 310 kg emisí
– eliminaci 15,9 m3 odpadních vod
– ú
sporu 2 875 000 milionů BTU (British Thermal Unit)
Nicméně EarthFirst Packaging musí čelit stejným problémům jako mnoho ostatních alternativních výrobců obalových materiálů – zatím nejsou k dispozici dlouhodobá kvantifikovatelná data o nových materiálech a postupech jejich výroby, která by se dala použít pro LCA, a nelze je tudíž zahrnout do tohoto hodnotícího procesu.
McCarthy tvrdí, že v mnoha případech jsou příležitosti ke zlepšení promarněny v důsledku závislosti nákupních oddělení na pokynech o trvalé udržitelnosti podle tzv. Total Offset Assessment, což jsou direktivy vydané samotným obalovým průmyslem. Tyto standardy jsou sestaveny specificky na míru takovým velkým společnostem jako Wal�Mart.
Tento dojem sdílí i Andy Sweetman, globální marketingový specialista, na trvale udržitelné technologie z firmy Innovia Films. Obchodní články v prodejním řetězci požadují, aby dodavatelé měli pro své materiály hodnocení LCA v souladu s iniciativami velkých společností na trhu, protože to ovlivňuje nákupní rozhodnutí spotřebitelů.
Innovia Films doposud nechalo provést dvě celková hodnocení LCA, tzv. Cradle-To-Gate, za cenu 30 000 eur. Cradle-To-Gate je částečné hodnocení LCA, které sleduje pouze jeden hodnototvorný proces v celém produkčním řetězci. Společnost Innovia Films kromě toho pořídila softwarové licence, aby mohla tento proces sledovat nadále.
Ale podle Andyho Sweetmana je hlavním problémem to, že současná hodnocení LCA upřednostňují konveční a „neudržitelné“ materiály jako polyetylen (PE) a polypropylen (PP), dva druhy běžných syntetických fólií vyráběné z neobnovitelných přírodních zdrojů.
Biopolymery jsou v oblasti obalových materiálů novinkou, v nabídce ke komerčnímu využití jsou pouhých pět let, a tudíž zatím chybějí potřebná historická čísla a informace o efektivitě výrobního procesu pro porovnání s konvenčními plasty. Fólie společnosti Innovia Films zvané NatureFlex jsou vyrobeny z dřevěné vlákniny, která pochází z řízené, k tomu určené výsadby. Při výrobě se dodržují principy trvale udržitelného lesnictví a fólie mají certifikáty biodegradability a kompostovatelnosti v souladu s normami EN 13432 a ASTM D6400. To jim dodává výhodu při hodnocení uhlíkové stopy, jednoho z nástrojů LCA.
Hlavním odlišujícím znakem se ale ukazuje být efektivita procesu zpracování. Konvenční výrobci materiálů PE a PP mají výhodu výroby ve velkém měřítku a tím i úspor jednotkových nákladů, což při kompenzačním měření nahrává jejich výrobkům. Jak popisuje Andy Sweetman, konvenční produkce může být až deset metrů široká, zatímco většina biofólií je produkována v užší formě (např. stroje pro NatureFlex jsou v současnosti 1,5 m široké). Výsledkem jsou významné rozdíly v množství energie spotřebované na výrobu materiálu.
To ale také znamená, že hodnocení uhlíkové stopy výroby biopolymerů stabilně klesá s rostoucím objemem výroby, zatímco u konvenčních polymerů je uhlíková stopa stále stejná, vysvětluje Andy Sweetman.
Další problém přichází přímo od koncových obchodníků a vychází z požadavku veřejné dostupnosti LCA. Andy Sweetman i McCarthy Hanger ale vysvětlují, že jejich produkty jsou založené na chráněném duševním vlastnictví a zveřejňování LCA by oslabilo jejich konkurenční pozici na trhu.
Spoluúčast veřejnosti – klíč ke změně
Jinou výzvou pro ekologické obaly je porozumění jejich roli v udržitelném vývoji běžnými lidmi a jejich osobní účast. Firma BioBag vyrábí biodegradabilní plastové obaly používající Mater-Bi polymery z Novamontu, italské společnosti zabývající se výzkumem environmentálních alternativ.
Podle prezidenta BioBagu Marka Williamse roste poptávka po jejich plastových fóliích na mražené potraviny od klientů, jako je americký řetězec Whole Foods. Nicméně většina klientů pochází z Evropy, protože na starém kontinentu je mezi spotřebiteli mnohem větší porozumění a spoluúčast na programech udržitelného vývoje.
Zajímavé přitom je, že pro Američany má koncept udržitelnosti velký význam, alespoň podle výsledků výzkumů mezi spotřebiteli. Podle firmy Zogby/Technet až 75 % amerických zákazníků tvrdí, že jejich rozhodování v nákupním procesu ovlivňuje touha šetřit energii a zlepšit životní prostředí.
Názor veřejnosti tvoří nejdůležitější část dnešního spotřebitelsky orientovaného institucionálního systému, a je proto možným hybatelem společenských změn. Nárůst trhu s bioprodukty o desítky procent je kupředu popoháněn probouzejícím se uvědoměním spotřebitelů, ne pouhou změnou výrobních procesů. Je však smutné, že navzdory vysoké uvědomělosti veřejnost zjevně postrádá trvalejší ochotu podílet se na změnách ve vývoji.
Hlavní podíl na rychlém rozvoji recyklace ve Spojených státech měl rostoucí počet místních úřadů, které schválily recyklační programy pro domácnosti. Na konci devadesátých let však nadšení vyprchalo a s ním i participace veřejnosti na recyklaci. Recyklace plastových PET lahví, které tvořily největší složku recyklovaného odpadu, klesla zhruba o třicet procent.
Jedním z problémů, kterým čelí odvětví ekologicky šetrných obalů, je apatie veřejnosti, Příčiny této letargie je nutno z velké části hledat v nedostatečném porozumění a zmatení, které často přiživuje i odvětví samo prostřednictvím protichůdných prohlášení výrobců.
Rostoucí množství výrobců bioplastů podle Marka Williamse prohlašuje neprávem své produkty za biodegradabilní. Příkladem mohou být tzv. oxi-biodegradabilní plasty tvořené polyetylenem s oxidačními činidly, jež podporují rozklad materiálu. Polymer nicméně zůstává nedotčený namísto rozkladu na elementární částice (vodu a oxid uhličitý) podle standardizované normy ASTM 6400 a 6868. Výsledkem je, že tyto produkty vstupují do komunálního odpadu a kontaminují systém. Jako odpověď na tento problém schválil stát Kalifornie zákon o označování, který omezuje veškeré zmínky o biodegradabilitě a požaduje po všech kompostovatelných plastech soulad s normami ASTM.
Budoucnost ekologicky šetrných obalových systémů?
Je možné ustanovit nějaký „zlatý“ standard, o který budeme usilovat? Pro obalové odvětví zatím neexistuje žádná definice ani praxe, která by určovala ideál, podle něhož by obalové programy mohly být posuzovány a zároveň nás posouvaly k ideálnější realitě v budoucnosti.
Nová koncepce by se měla posunout nad rámec dnešního vztahu mezi dodavateli a výrobci, zahrnout i vlády, místní úřady a klíčovou část spotřebitelského systému – veřejnost.
Komunikace byla stěžejní výzvou pro hnutí ekologických zemědělců před tím, než byly ustanoveny standardy pro ekologickou produkci a výrobu biopotravin (NOP). Ty sice mohou být někým považovány za ne úplně dokonalé, nicméně nabízejí platformu, od které lze pokračovat dál. Různorodé subjekty a názory je potřeba sjednocovat. V tomto ohledu je potřeba zmínit záslužnou roli Koalice pro udržitelné obaly v tom, že podniká první kroky směrem k vytvoření nástrojů potřebných k dalšímu pokroku. A jako vůdci v hnutí za trvale udržitelný život musíme mít na vědomí, že posun ke zlatému standardu je v našich rukou.
Tom Václavík, Ladislava Caisová
upraveno podle časopisu Organic Processing, čl. Pushing the Sustainable Packaging Movement od Kevina Williamse