Základem každé přepravy radioaktivního materiálu je obalový soubor. Jde o nádobu se stínicími vlastnostmi, do níž se vkládá tzv. hnízdové pouzdro pro uložení radioaktivního materiálu. Transportní obalové soubory [dělí se podle konstrukce na typy IP 1, IP 2, IP 3, A, B (M), B (U) a typ C] musí projít zkouškami ve státní zkušebně a po úspěšném testování obdrží doklady opravňující k přepravě radioaktivního materiálu.

Zkoušky probíhají na různé úrovni

„Na zkušebnu se zpravidla obrátí výrobce transportních obalových souborů s požadavkem na přezkoušení nového výrobku určeného k přepravě konkrétního materiálu,“ uvádí František Koutek, specialista pro provoz úložišť radioaktivních odpadů Richard a Bratrství ze Správy úložišť radioaktivních odpadů. Vysvětluje, že nejjednodušší obalový soubor představuje typ IP-1 (pro tzv. průmyslové zásilky), u nějž není nutné provádět speciální zkoušky. Vyšší nároky jsou kladeny na obalové soubory typu IP-2, 3 a na obalové soubory typu A. Náročnějšími zkouškami pak procházejí obalové soubory typu B (U) nebo B (M) určené k přepravě radioaktivního materiálu se silným zářením.

Jak proces zkoušení probíhá? Výrobce zpravidla dodá státní zkušebně podklady ve formě dokumentace obalového souboru a jeden nový výrobek, na němž jsou prováděny zkoušky. Na závěr dochází k hodnocení všech kumulovaných zkoušek. Např. pro obalový soubor typu A je předepsaná zkouška skrápěním, zkouška volným pádem z 1,2 m (u obalového souboru lehčího než 5 t) , zkouška tlakovým zatížením a zkouška průrazem. Pokud je obalový soubor typu A určen k přepravě kapalin, prochází dalšími dodatečnými zkouškami – např. pádem z 9 m. Hodnotí se, zda nedošlo mj. k otevření obalového souboru nebo dokonce k vysypání jeho obsahu. „Nesmí dojít ke ztrátě ani k rozptylu radioaktivního materiálu a nárůstu příkonu dávkového ekvivalentu o více než 20 % oproti hodnotě před zkouškami,“ zdůrazňuje František Koutek. „Na základě úspěšné zkoušky je vydán protokol o zkoušce a vystaveno osvědčení, že obalový soubor vyhověl podmínkám zkušebny. Tyto doklady musí mít dopravce k dispozici během přepravy.“

Stínění eliminuje radiaci

K přepravě radioaktivního materiálu s vyšší aktivitou (příslušné hodnoty jsou uvedeny v atomovém zákonu) slouží transportní obalové soubory typu B, které musí být konstruovány tak, aby odpovídaly havarijním podmínkám přeprav. Proto jsou zkoušky daleko náročnější. Nejprve probíhají stejné zkoušky jako u obalových souborů typu A, po nich pak následují zkoušky volným pádem z 9 m, pádem na ocelový trn, zkouška těsnosti a zkouška drtící (na obal padá z 9 m 500kg závaží). Obalové soubory typu B procházejí tepelnou zkouškou, v rámci níž dochází k simulování požáru pohonných hmot. Obalový soubor musí být obklopen plameny s průměrnou teplotou 800 °C po dobu 30 minut. Následuje 24hodinová zkouška ponořením do vody, kde je simulováno ponoření do hloubky 15 m s přetlakem 150 kPa.

Po mechanických zkouškách probíhá zkouška radiační. Důležitou součást transportních obalových souborů představuje stínění, jehož účinnost se ověřuje nejprve výpočty a poté měřením. Do obalového souboru je vložen zářič o příslušné aktivitě a dochází k měření příkonu dávkového ekvivalentu na obalu. U obalových souborů typu B nesmí být ve vzdálenosti jednoho metru naměřen příkon dávkového ekvivalentu vyšší než 10 mSv.

„Aby se mohl obalový soubor typu B začít používat v praxi, musí od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost obdržet certifikát pro přepravu. Jedním z podkladů pro schválení je protokol o provedených zkouškách a osvědčení zkušebny obalových souborů,“ vysvětluje Václav Trhlík, správce úložišť radioaktivních odpadů Richard a Bratrství ze Správy úložišť radioaktivních odpadů a vedoucí Zkušebny obalových souborů, a dodává, že se osvědčení vydává na dobu tří let. Po uplynutí této doby probíhá revize osvědčení.

Obalový soubor je konstrukčně přizpůsoben konkrétnímu typu přepravy (pozemní, námořní, letecká). Nezbytné je důkladné upevnění obalových souborů v nákladním prostoru dopravního prostředku. U mnohých obalových souborů jsou stanovena jednoznačná pravidla, jak se má při jejich upevnění postupovat. Důraz je kladen také na omezení množství úchytů (aby nedošlo k nesprávné manipulaci a k poškození obalu např. při zvedání a upevňování), na tvar a členitost povrchu s ohledem na snadnou dekontaminaci.

Václav Podstawka
(zpracováno s přispěním Správy úložišť radioaktivních odpadů)