Na kvalitu obalů, v nichž jsou nebezpečné látky přepravovány, se vztahují přísné předpisy. Obaly musí vydržet velké namáhání, aby při manipulaci se zbožím nedošlo k jejich poškození, nebo dokonce k úniku nebezpečné látky. Všechny obaly proto procházejí akreditovanou zkušebnou. Pokud v testech uspějí, obdrží UN kód specifikující typ obalu, jeho charakteristiku a možnosti využití.

Každá chemická látka je zařazena podle předpisu ADR, v rámci nějž má přiděleno číslo zboží (tzv. UN kód). Volba obalu se odvíjí od složení konkrétní látky. Předpis ADR každou z látek řadí do příslušné skupiny podle stupně nebezpečí. Nejnebezpečnější látky náleží do skupiny X, středně nebezpečné mají označení Y a nejméně nebezpečné látky Z.
Z hlediska požadavků na konstrukci se obaly rozdělují na sud, dřevěný sud, kanystr, bednu, pytel nebo např. obaly z jemného plechu. Další kritérium představuje materiál, z nějž se obaly vyrábějí – ocel, hliník, přírodní dřevo, překližka, lepenka, plast, textilní tkanina apod. Rovněž existuje rozlišení podle druhu látky, kterou může být kapalina, plyn nebo pevná látka. Každý typ obalu i materiál mají přiděleno písmeno tvořící součást UN kódu.
Obaly jsou testovány podle různých kritérií. Může to být např. zkouška přetlakem, volným pádem, stohováním nebo zkoušky standardními kapalinami, které nahrazují jednotlivé druhy chemických látek.
Jak často se zkoušky obalů obnovují? Záleží na tom, zda je majitel obalu držitelem ISO 9000. Pokud ano, dochází k obnovení atestu po dvou letech. Jestliže není držitelem ISO 9000, obnovuje se atest každoročně. Atest označený UN kódem je vydáván na základě zkušebního protokolu akreditované laboratoře. Současně dochází k vydání tzv. zprávy o posouzení shody a certifikátu shody.

Obaly pro všechny typy přeprav
Systém atestace obalů pro nebezpečné látky a předměty se řídí ustanoveními mezinárodních dokumentů. K jejich vytvoření vedla dlouhá a strastiplná cesta. Problém začali jako první řešit námořní dopravci, neboť stejně jako letečtí dopravci jsou na likvidace havárií vždy sami.
Námořníci mají alespoň naději na záchranu života v záchranných člunech. Tato naděje letcům chybí. Proto je v rámci letecké přepravy kladen největší důraz na vlastnosti obalů.
Námořní dopravci začali jako první jednat o přepravě nebezpečných věcí v rámci Conference on Safety of Life at Sea konané v letech 1928 a 1948. Teprve v roce 1956 se pak do řešení problému vložila OSN vytvořením komitétu United Nations Comittee of Experts on the Transport of dangerous Goods, který vypracoval zásady pro přepravu nebezpečných věcí. Zásady jsou zakotvené v Recommendations on the TRANSPORT OF DANGEROUS GOODS – Model Regulations a Manual of Tests and Kriteria. Zásady jsou stále upřesňovány a dochází k publikaci stále nových a nových vydání.
„Spolupráce se všemi zainteresovanými stranami pak v šedesátých letech minulého století vedla k vytváření mezinárodních dokumentů k přepravě nebezpečného zboží v jednotlivých dopravních systémech,“ uvádí Václav Špilar, vedoucí laboratoře společnosti IMET, a dodává, že se tyto dokumenty rovněž průběžně mění, upřesňují a doplňují. Výchozí předpis představuje Modelový regulativ zvaný ORANGE BOOK, z nějž vycházejí přepravní předpisy, regulativy a kódy jednotlivých druhů doprav.
V námořní dopravě platí kód vydávaný IMO (International Maritime Organization) – IMGD Code (International Maritime Dangerous Goods Code). V letecké dopravě vydává ICAO (International Civil Aviation organization) podobné instrukce: Technical instructions for the Transport of Dangerous goods by Air, ale obvykle se členové IATA (International Air Transport Association) řídí svým regulativem – Dangerous Goods Regulations.
Pozemní dopravy, stejně jako železniční, silniční a říční, se svými dokumenty v ustanoveních na zkoušení obalů od předchozích globálních neliší. Rozdílnost se však projevuje v nárocích na konstrukce a materiál, což vyplývá z evropských specifik. Tím se poněkud odchylují od globálních ustanovení doporučených OSN. V železniční dopravě je v Evropě platný dokument RID (Reglement international concernat le transport des merchandises dangereuses par chemis de fer). Silniční doprava se řídí dohodou ADR (Accord europeen relatif au transport international des merchandises dangereuses par route), která úzce souvisí s předpisem platným pro přepravu říční ADN vydaným UN Economic Commission for Europe.
Zkoušení obalů (lépe způsobilosti obalů) k jejich atestaci pro přepravu nebezpečných látek a věcí smí provádět pouze Ministerstvem dopravy ČR pověřená instituce s laboratoří pro tuto činnost akreditovanou. Pro názornost tak složitého procesu bychom vás rádi seznámili s metodikami zkoušení jednotlivých typů obalových prostředků jakožto nejdůležitějšího podkladu pro jejich atestaci k přepravě nebezpečných látek a předmětů.

Zkouška snášenlivosti ukáže způsob využití
První díl našeho seriálu jsme zaměřili na testování plastových obalů – přesněji plastového kanystru (typ 3H1), které proběhlo v prosinci v laboratoři společnosti IMET.
Co všechno zkouška obnáší? Testuje se přetlakem, stohováním či volným pádem.
Ještě před započetím samotného procesu atestace musí výrobce obalů dodat objednávku a technické podmínky, které může v případě nutnosti nahradit podrobný popis včetně technologie výroby, použitého materiálu, rozměrů a uzavíracích prvků. Nezbytností je rovněž výkresová dokumentace.
„Náš atestační odbor provede registraci objednávky, přidělíme číslo zakázky a vypracujeme požadavek na zkoušení v akreditované laboratoři, která vypracuje metodiku zkoušení,“ vysvětluje Jaroslav Zelený, ředitel společnosti IMET.
Metodika zkoušení plastového kanystru je stanovena podle mezinárodních předpisů pro přepravu nebezpečných látek a věcí IATA – DGR, IMDG Code, RID, ADR. Do metodiky jsou zařazeny zkoušky volným pádem, zkoušky těsnosti – vnitřním pneu přetlakem, vnitřním hydraulickým přetlakem a stohováním (statickým tlakem) s parametry odpovídajícími nárokům obalové skupiny II. Ještě před provedením mechanických zkoušek probíhá kontrola vzorků podle dokumentace a zkouška chemické snášenlivosti.
„Plastové kanystry se používají k přepravě chemických látek, přičemž zkouška snášenlivosti ukáže, pro které konkrétní látky je tento kanystr použitelný,“ zdůrazňuje Václav Špilar, vedoucí laboratoře společnosti IMET.

Žádná netěsnost, žádné poškození, žádná deformace…
Co se v laboratoři odehrává? Před zahájením kontroly jsou vzorky naplněny smáčecím roztokem (1% alkyl benzen sulfonát) a před započetím zkoušení skladovány 21 dnů v prostředí s teplotou +40 °C. Poté jsou plastové kanystry pro zkoušky (kromě stohování) vyprázdněny. Pro zkoušku volným pádem se teplota vzorků s náplní nemrznoucí směsi redukuje na minimálně -18 °C. Vzorky pro zkoušky těsnosti a pro testování vnitřním hydraulickým přetlakem jsou upraveny pro přívod
tlakových médií.
V rámci zkoušky těsnosti došlo k testování tří vzorků, přičemž minimální pneumatický přetlak musel dosáhnout minimálně 20 kPa při expozici pět minut. Kontrola byla prováděna kalibrovaným manometrem a nátěrem mýdlové vody. Zkouška těsnosti má jedno kritérium: v jejím rámci nesmí dojít k úniku média.
Rovněž pro zkoušku vnitřním hydraulickým přetlakem bylo zapotřebí tří vzorků (plastových kanystrů). Hydraulický přetlak při testování dosáhl 120 kPa při době expozice v délce 30 minut. Aby byla zkouška úspěšná, nesmí po jejím ukončení dojít k úniku kapaliny.
Vzorky musely splňovat rovněž kritéria pro stohování. V rámci testu byly kanystry naplněny standardní kapalinou (smáčecí roztok) při minimální vypočtené zátěži na jeden kanystr 185 kg. Testovalo se 28 dnů v prostředí s teplotou +40 °C. Úspěšnost této zkoušky spočívala v následujícím hodnocení: žádná netěsnost, žádné poškození zhoršující bezpečnost přepravy a žádná deformace, která by mohla snížit odolnost obalu nebo stabilitu stohu.
Pokud je testování úspěšné, akreditovaná laboratoř vypracuje zkušební protokol, který je předán atestačnímu odboru k vypracování atestu.
„Atest obsahuje všechny potřebné údaje v souladu s mezinárodními předpisy pro přepravu nebezpečných věcí s tím, že jsou převzaty výsledky akreditované laboratoře. Na závěr je výrobci testovaného obalu vystaveno povolení konstrukčního typu obalu k přepravě nebezpečných věcí,“ podotýká Jaroslav Zelený a dodává, že na závěr dochází ke stanovení doby platnosti povolení k označování opakovaně vyráběných produktů UN kódem. Atestační odbor rovněž vydává zprávu o posouzení shody obsahující údaje a posouzení shody se základními požadavky mezinárodních dopravních předpisů na výrobek. Na základě uvedených dokumentů je dále vydán certifikát shody, jehož součástí je uvedení doby platnosti.

Václav Podstawka

Box: Formát přiděleného UN kódu:
UN 3H1 / Y / 120 / **** / CZ / MTR – IMET č.
3H1 – kódové označení obalu (H – plast, 1 – neodnímací víko, 3 – kanystr)
Y – užití pro středně a méně nebezpečné látky vyžadující obalovou skupinu II a III
120 – maximální zkušební hydraulický přetlak
**** – variabilní symbol, měsíc a rok výroby
MTR – zkratka nebo název žadatele